Sovětský svaz byl po dlouhá desetiletí místem, kde golf prakticky neměl právo na existenci. Kdy začal sport považovaný za ryze buržoazní konečně pronikat na Východ? A jaká je situace golfu v Rusku dnes?

Je všeobecně známo, že v někdejším Československu neměl golf ve druhé polovině minulého století právě na růžích ustláno. Pořád to ale nebylo nic ve srovnání se zemí, odkud k nám nenávist vůči tomuto sportu pramenila. Sovětský svaz či později Rusko představovaly vinou socialistických mocipánů doslova půdu golfem nepolíbenou, v představách členů komunistického politbyra totiž tahle kratochvíle spojovala Jamese Bonda, boháče dojednávající své nekalé obchody a vrahy z Wall Streetu, zkrátka čiré zlo.
Nebylo tomu tak přitom odjakživa. Podle historiků se první zmínky o golfu v Rusku objevují už z éry cara Mikuláše II., jehož rodina prý ráda holdovala lekcím minigolfu, když se zdržovala ve své rezidenci ve Virolahti (na území dnešního Finska).
Jenže zatímco v Evropě včetně Československa došlo právě ve dvacátých letech minulého století k velkému rozmachu golfu, na území Ruska proběhla bolševická revoluce, vznikl nový superstát – a v Sovětském svazu jednoduše nebylo pro západní sport místo. Platilo to od padesátých let koneckonců také pro všechny socialistické satelity ve střední a východní Evropě, jedinou výjimku tvořilo právě Československo, kde ovšem přežívalo pouze pár areálů z éry před první světovou válkou.

NÁPAD PŘINESL AMERICKÝ OBCHODNÍK
První nesmělé myšlenky na vybudování golfového hřiště v SSSR se tak objevily až v roce 1973 v souvislosti s osobou amerického byznysmena Armanda Hammera. Petrolejářský magnát měl za železnou oponou dobré obchodní kontakty, a když Sověty lákal k zintenzivnění ekonomických vztahů se Západem, upozornil, že američtí a japonští obchodníci budou prý nutně potřebovat dvě věci: cadillaky a golf.
Vznikly dokonce první plány osmnáctijamkového areálu, které měl projektovat uznávaný golfový architekt Robert Trent (Bobby) Jones junior, a pro stavbu bylo vybráno místo jménem Nachabino, ležící pouhých 45 minut jízdy z Rudého náměstí.

„Důležité bylo, že šlo o zalesněnou oblast. Sověti si tehdy nepřáli, aby kdokoli věděl, co se tam staví a co se tam bude dít. V SSSR golf prostě neexistoval, byl to symbol úhlavního nepřítele," vzpomínal po letech Jones. Kvůli projektu se potkal se starostou Moskvy a dokonce s člověkem, který měl v sovětské hierarchii pozici jakéhosi pomyslného ministra pro zahraniční záležitosti a obchod. Byl jím Vladimír Kuzněcov, který působil předtím jako velvyslanec v Malajsii, kde se golf naučil, a byl tudíž celé věci relativně nakloněn.
Ambiciózní plány se ale nakonec na několik let zadrhly, aniž by vlastně bylo pořádně jasné proč – jak už to tak v socialistickém hospodářství chodívalo. Jones a Kuzněcov se znovu potkali až v roce 1979, kdy se blížila olympiáda v Moskvě. „Procházeli jsme se po rozestavěném olympijském stadionu v Lužnikách, z nebe padaly sněhové vločky a když jsem se ho zeptal, jaké jsou vlastně aktuální vzájemné vztahy našich zemí, odpověděl mi: „Studenější, než tyhle sněhové vločky," líčil známý americký golfový architekt.
Kuzněcov měl pravdu. Právě v té době spadla ze stolu mezinárodní dohoda známá jako SALT, o pár měsíců později Sověti vtrhli do Afghánistánu a pomyslná invaze golfu na východ tak byla opět odložena.

POMOHL GORBAČOV A JEHO PERESTROJKA
Změna nastala až s nástupem perestrojky zosobněné novým generálním tajemníkem sovětské komunistické strany. Michail Gorbačov musel řešit úplně jiné starosti a v mnoha ohledech se nebránil tomu pustit přes hranice jaderné velmoci závan čerstvého vzduchu.
V roce 1988 se tak stalo něco dlouho nemyslitelného. Sovětské ministerstvo zahraničí konečně oficiálně oznámilo uzavření smlouvy s projektantskou společností Bobby Jonese o vybudování golfového resortu pojmenovaného Moscow Country Club! Kontrakt ovšem museli osobně posvětit také tehdejší ministři zahraničí obou zemí, Eduard Ševarnadze a George Shultz.
„A s tím byl paradoxně větší problém na naší straně," smál se Jones. Zatímco na sovětské straně vše prošlo bez problémů, na té americké se projekt dostal do rukou úředníkovi, který golfu vůbec nerozuměl. „A když viděl dokumentaci, ve které se mluvilo o „bunkrech", oznámil nám, že celou věc musí ještě postoupit ministerstvu obrany," bavil se i po letech vzpomínkami slavný architekt.

NA STAVBU DOHLÍŽEL I KOSMONAUT
V listopadu 1988 nicméně malá skupinka sovětských inženýrů a architektů vycestovala do zámoří, aby se během dvoutýdenní cesty dozvěděla aspoň něco o golfu a hřištích, na kterých se hraje. „Byli to lidé, kteří předtím vůbec nikdy nebyli v zahraničí, takže si asi umíte představit, jaký dojem to na ně udělalo," líčil Američan. V zimě toho roku pak konečně stavba začala a Jones k projektu přizval předního finského architekta Antti Peltoniemiho. Ten mimo jiné pomohl sehnat speciální buldozer, který v tehdejším SSSR prostě nebyl k mání.
„Krátce předtím skončil Reaganův strategický program takzvaných hvězdných válek a možná i proto jeden z lidí, kteří na nás měli v Rusku dohlížet, byl bývalý kosmonaut. Původně měl letět do vesmíru, nakonec se jezdil školit do Finska a USA na golf. To mi přišlo opravdu bizarní," popisuje finský projektant.

Bobby Jones pak dával pro změnu k dobru historku o tom, jak během stavby golfového hřiště narazili dělníci v lese na skutečný bunkr, prostě stromy zarostlou reminiscenci na druhou světovou válku. „Ptal jsem se místních, co to je, a oni mi s hrdostí řekli: Přesně tady naši lidé zastavili nacisty a hnali je zpátky od Moskvy. V tu chvíli jsem věděl, že se to všechno opravdu hezky propojilo," usmíval se americký golfový pionýr.

PO PUČI NEPŘIŠEL NIKDO DO PRÁCE
Projekt sice místy bojoval s nevlídným ruským podnebím, ale postupoval kupředu. Nakonec jej ovšem málem zhatila další zásadní politická změna. „Když se v roce 1991 prakticky ze dne na den Sovětský svaz rozpadl, měli jsme skoro hotovo devět jamek. Jenže jakmile se to stalo, další den prakticky nikdo nepřišel do práce. Opravdu skoro nikdo. Antii sehnal nějaké dělníky z Finska a já taky pár lidí, ale víceméně rok jsme stavbu jen tak udržovali při životě," popisuje Bobby Jones.
Tou dobou už ale on i jeho finský kolega považovali projekt prvního ruského golfového hřiště za otázku osobní cti, a protože měli v rozpadajícím se impériu za ta léta řadu dobrých kontaktů, postupně se práce rozběhly znovu. A v září 1993 to konečně přišlo: na ruské půdě bylo oficiální otevřeno první, tehdy ještě devítijamkové golfové hřiště! Na internetu jsou dodnes k dohledání kouzelné dobové snímky, na nichž si na driving range zkoušejí s rozpačitým úsměvem golfový švih vojáci Rudé armády ve slušivých uniformách.

„Jednou z věcí, na kterých Rusové trvali, bylo, aby měli zároveň s otevřením klubu také nějaké své golfové profesionály. Vyslali proto nějaké náhodně vytipované sportovce na výměnný pobyt na Floridu," líčí americký novinář Craig Copetas, který tou dobou působil v Moskvě.
Také první turnaj musel být určen výhradně pro domácí, aby bylo jisté, že první vítěz bude rodilý Rus. O rok později, v září 1994 už se konalo první oficiální Russian Open hrané na obvyklých 54 jamek. Ve startovním poli sice nechyběli cizinci, o nějakou absolutní světovou elitu ale pochopitelně nešlo.
„Zahrál si i můj bratr Mikko, který měl tehdy hendikep kolem dvaceti. A co čert nechtěl, na šestnácté jamce trefil hole-in-one," usmíval se Peltoniemi. Ruská televize, která nezvyklou událost přijela monitorovat, tak měla rázem svého hrdinu, a reportéři se jej ptali, jestli hrál někdy na americké túře. „Mikko z legrace odvětil, že dvakrát, protože byl se mnou dvakrát v životě si zahrát na Floridě, a dodal, že jednou dokonce vyhrál. Byli nadšení," uzavírá příznačně bizarní historku finský golfový architekt.

NA HVĚZDU RUSKO STÁLE ČEKÁ
Od oněch bohatýrských časů samozřejmě uplynulo hodně let a golf se v Rusku těší přeci jen mnohem větší popularitě a známosti. K opravdu většímu rozmachu nicméně došlo až po roce 2006 a i dnes platí, že v celé obrovské zemi je podle dostupných informací momentálně pouhých dvaatřicet golfových hřišť.
Odpovídá tomu i nevalná pozice východní velmoci na hráčském trhu. Například v základním mužském světovém golfovém žebříčku najdete v současnosti pouhé dva ruské hráče, přičemž ani jeden z nich není mezi první dvoutisícovkou. Pro srovnání, i Česká republika má momentálně takových hráčů alespoň sedm, z toho dva „dokonce" v elitní tisícovce. O něco lépe je na tom země v žebříčku dámském, kde ruská vlaječka svítí zásluhou Niny Pegové na přelomu první a druhé pětistovky (naposledy 515. místo na světě). Zmíněná golfistka měla také startovat na olympijských hrách v Tokiu, které byly kvůli koronaviru odloženy na příští rok.

A mimochodem, pokud se vám zdá, že ve studeném ruském podnebí nemůže být golfová sezona dvakrát dlouhá, není tomu tak: hraje se prý podobně jako u nás od dubna do října a velmi populární je také zimní golf na sněhu. Inu, Rusové si zkrátka umějí poradit se vším...

Převzato z časopisu Golf 9-10/2020
Text: Lukáš Pařenica, ilustrační foto: Globe Media/Reuters, Moscow CC

ZAJÍMAVÁ RUSKÁ GOLFOVÁ JMÉNA

MARIA VERCHENOVA
První ruská hráčka v historii, která se stala plnohodnotnou členkou Ladies European Tour a dokázala tam uhrát několik umístění v Top 10. Startovala na olympiádě v Riu a zahrála si i na několika majorech – jejím nejlepším výsledkem je dělené 28. místo na British Open v roce 2015.

JEVGENIJ KAFELNIKOV
Proslavil se hlavně tenisem, v němž byl dokonce na krátkou dobu světovou jedničkou. Po skončení kariéry zkusil štěstí v golfu a jeden čas byl považován za nejlepšího ruského profíka. Dostal se až na European Tour, velkou slávu tam ale neudělal: když v letech 2005 a 2008 startoval na turnaji Russian Open, skončil poslední a předposlední, zvlášť jeho první start pak skončil v podstatě ostudou, když nasbíral za dvě kola čtyřicet ran nad par.

GALINA ROTMISTROVA
Další Ruska, která startovala na Ladies Europen Tour, konkrétně v letech 2012 až 2014. Ve světovém žebříčku se v té době pohybovala ve druhé pětistovce.

ANDREJ PAVLOV
Jiný ruský golfista, který to před pár lety dotáhl na European Tour a ve světovém žebříčku do dvoutisícovky. Pohříchu se ale asi nejvíc „proslavil" na Lyoness Open v roce 2015, kde zahrál ve druhém kole hned na úvodní jamce šestkrát vodu a s konečným výsledkem 17 ran na pětiparu vyrovnal druhé nejhorší skóre na jednu jamku v historii túry.