Loučení se studiem a univerzitním golfem zvládla Tereza Melecká, pokud bychom použili školní známkování, na výbornou. Loni na podzim vyhrála v zámoří tři turnaje – dva na podzim a celkem během studia šest, což žádná jiná Češka na amerických univerzitách nedokázala – a na konci roku přestoupila mezi profesionálky. A v nasazeném tempu 23letá golfistka nijak nepolevila. V závěru roku prošla kvalifikačním maratonem o kartu na Ladies European Tour a hned na první pokus ji získala. Letos už se může těšit na bitvy na profesionální golfové scéně.

Předchozí rok pro vás byl v mnoha směrech přelomový. Jaký byl z vašeho pohledu?

Dost dobrý. Tak bych to řekla dvěma slovy. Samozřejmě tam byly i slabší okamžiky, ale tak je to v golfové sezoně vždycky. Převažovaly ovšem ty lepší. Dvě podzimní výhry na turnajích ještě v Americe byly příjemným nakopnutím. Zkusila jsem i kvalifikaci na LPGA ještě v Americe. To byla první zkouška, ale tam se to úplně nepovedlo. Už jsem ale věděla, co mě čeká, a byla lépe připravená na kvalifikaci LET ve Španělsku. Tam už jsem ji zvládla.

Rok pro vás byl přelomový i proto, že jste přestoupila z amatérské scény na profesionální. Jak to bylo těžké?

Jako proces to není složité. Pošlete pár mailů, a pokud to oni schválí, ze dne na den můžete být profesionálem, když splňujete všechna kritéria. Jinak se ale musíte vy sami srovnat s tím, že je to pořád stejná hra, stejný golf, i když teď už je to moje práce a živobytí. Tohle si musí člověk uvědomit a brát vážně.

Když říkáte, že si to musí člověk srovnat v hlavě, zní to jednoduše, ale jaká je potom realita?

Většinou se přestup od amatérů mezi profesionály neřeší v okamžiku, kdy to přijde, ale třeba už tak dva roky předtím, než chce člověk odejít k profesionálům. Na mě to přišlo mezi třeťákem a čtvrťákem na vysoké. Bavila jsem se o tom se svou koučkou a ona na to: jé, ty jsi o rok později než ostatní. Pro mě to ale bylo vlastně lepší, protože jsem se zbytečně nestresovala dva roky, ale jen jeden. Potom to ale z člověka spíš spadne, protože už jsem udělala to rozhodnutí, vím, že musím hrát dobře, vím, že mě čeká kvalifikace, kterou musím zvládnout. Složitější to bylo hned po tom rozhodnutí, začala jsem hrát trochu hůř, ale když to z vás později spadne, pochopíte to a vše se srovná, tak už to jde tak nějak samo.

V zámoří vám kvalifikace ještě nevyšla, v Evropě už ano. Zvládla jste maraton devíti kol Q-School. Jak moc to bylo náročné?

Bylo to dost náročné. Hlavně fyzicky. Začínala jsem sezonu koncem ledna a končila v prosinci. Sezona byla dlouhá, tělo už unavené a nebyl prostor si odpočinout. Na začátku roku byl jarní semestr, po něm návrat domů a hrála jsem turnaje v létě v Česku a v zahraničí, potom zase návrat do Ameriky, a ještě na konec roku kvalifikace ve Španělsku. Bylo to těžké nejen fyzicky, ale i psychicky, protože to bylo fakt hodně kol a člověk se musí soustředit na každou ránu.

Co bylo při kvalifikaci ve Španělsku nejtěžší?

Podmínky. Ty byly hodně těžké a složité, protože foukal silný vítr. Počítali jsme leckdy tři hole nahoru nebo naopak tři dolů oproti normálu. Ještě, že jsem tam měla tátu jako caddieho. Já mu říkala čísla a on mi řekl ta finální. Byla to fakt matematika. Chyběl čas na odpočinek, proto i to předposlední a poslední kolo, osmé a deváté, nebylo už tak dobré. Spíš už si člověk přál, aby to měl za sebou a aby to zvládl. Bylo to opravdu náročné.

Mít tatínka po svém boku takovou dobu, to může někdy hrozit i nějaká „ponorka"...

Ne, ne, nic takového. Vůbec. Byla s námi i maminka, ta se zase starala o zázemí a dělala kuchařku. Bylo to super. I proto, že jsme nemohli nikam chodit, museli jsme být v bublině.

Co na téhle fázi bylo nejnáročnější?

Udělala jsem jednu dobrou věc, že jsem letěla o týden dřív do Malagy a tam se s trenérem připravovala. Byly tam hodně podobné podmínky, také silný vítr a na ten si musí člověk zvyknout. Takže když jsem přijela do dějiště kvalifikace, naskočila jsem rovnýma nohama a nebyla už tak vystrašená. Prostě musíte podmínky přijmout, akceptovat je a hrát. Nic jiného vám nezbyde, když chcete v takové konkurenci uspět.

Vraťme se ještě do zámoří a na univerzitu. Zapsala jste se do historie českého golfu tím, že jste během studia vyhrála nejvíc turnajů. Šest, jestli se nepletu...

Je to tak, vyhrála jsem v Americe šest turnajů.

Co taková vítězství znamenají pro vás a pro vaše okolí?

Pro školu je to možnost, jak se zviditelnit, jak nabrat lepší golfisty na další roky. Je to taková reklama, hodně to znamená pro kouče. To proto, že táhnu nahoru celý tým, zlepšuji ranking a tím pádem mohou dostávat větší dotace, lepší možnosti sponzoringu. V Americe vás chválí za každé vítězství. Mně gratuloval i ředitel školy. Pro mě samotnou je každé vítězství super, takový nakopávač. Ukazuje vám, že ta práce, kterou tomu dáváte, za něco stojí a že vás to posouvá dál.

Dají se univerzitní turnaje srovnávat třeba s těmi, co jste hrála doma v Česku a v Evropě?

Když jsem hrála profesionální turnaje v Evropě a dokázala se umístit, dávalo mi to větší sebejistotu, že na to mám, že můžu konkurovat i špičkovým hráčkám. Ve finále je to ale pořád golf. Snažíte se bojovat proti hřišti a sám se sebou.

A co hřiště? Jiná tráva? Je to velký rozdíl a dá se na to zvyknout?

Dá se na to zvyknout, ale nějaký čas to trvá. I docela dlouho. Já jsem studovala a hrála v Tennessee a tam je tráva, která se nazývá bermuda. Je to taková, s prominutím, potvora tráva, protože je plazivá, snadno se vám v ní zasekne hůl a neodpustí vám ani malou chybu. U nás je tráva ve srovnání s ní taková příjemná. Když na bermudě zahrajete na fervej, tak je to v pořádku, ale když do roughu, tak z toho už to nejde.

A hřiště?

V Evropě to asi záleží stát od státu, ale vesměs jsou delší. Když jsem hrála profesionální turnaje nebo teď kvalifikaci ve Španělsku, byli jsme pořád na bílých odpalištích vzadu. Jamky byly dlouhé, takže jsem musela používat i jiný styl hry a hole. V Americe to je většinou o ráně drajvrem a pak krátkým železem, někdy i „péčkem" na green. Na kvalifikaci to často byl drajvr, dřevo a pak ještě devítka železo, nebo „péčko". V Americe jsou hřiště asi víc techničtější, ale kratší.

Co se vám v Americe nejvíc povedlo? Na co jste nejvíc pyšná?

Pokud nebudu mluvit o golfových úspěších, tak samozřejmě dokončení školy a získání amerického titulu. To byl ten cíl, proč jsem tam jela. Mojí odborností je marketing a management. Celkově byly ty čtyři a půl roku super, výborná zkušenost. Přála bych to a doporučovala každému. Pokračuji ve studiu i po návratu do Česka – v navazujícím magisterském oboru logistika.

S dovolením, zase přeskočím k tématu profesionální golf, které už jsme nakousli. Co se musí v hlavě změnit, když přejdete od amatérů k profesionálům?

Podle mě se právě nesmí změnit nic. Samozřejmě musíte počítat s větším tlakem, že je to už vaše práce. V mém případě to tak naštěstí úplně není. Nemusím vyjíždět vystresovaná na turnaj s tím, že pokud se neumístím nebo nevyhraju, tak nemám na jídlo, na bydlení. To proto, že pořád bydlím doma, mám perfektní zázemí, což je obrovská výhoda. Mohu hrát bez stresu, není na mě žádný tlak, že musím, musím a zase musím, že je to moje práce. Mám za sebou milující rodiče, kteří mě vždycky podporovali, a myslím, že vždycky budou. Fandí mi, jezdí se mnou na turnaje, dělají caddieho, kuchařku, řidiče, manažery a všechno.

Podařilo se vám získat kartu na LET. Sice ne plnou, ale kategorie 15. Co vám umožní?

Mám patnáctku, což je skoro plná karta. Ale i kdybych měla plnou, stejně bych se na všechny turnaje nedostala. Na majory určitě ne. Tam se musíte kvalifikovat, nebo si to uhrát. Mám kartu na všechny základní turnaje. A protože jsem neskončila tak špatně, tudíž nemám tolik holek před sebou, mělo by mi vyjít 90 až 95 procent turnajů, což je fajn.

Ve vašem profilu na webu České golfové federace jsem se dočetl, že vaší největší zbraní je psychická odolnost. Sedí to?

Z jakého roku to bylo? To je tak někdy z roku 2015, ne? (smích)

To nedokážu říct, ale platí to?

Myslím si, že moje psychická stránka je docela silná, i když sama o tom občas pochybuji. Ale i moje koučka na univerzitě mi potvrdila, že moje mentální stránka je fakt dobrá. Ale kdybych měla mluvit o svých největších zbraních, tak je to drajvr. Když mi nefunguje, tak je to špatné. Jsem zvyklá být na fervejích a trefovat tak 85 až 90 procent fervejí. Když se ocitnete mimo, všechno je potom mnohem těžší. A naopak nejslabší? Nějakou dobu bojuju s patováním, ale snažím se na tom pracovat, víc trénovat, tak snad vše vyladím do začátku sezony.

Už to tady částečně padlo, vaše zázemí je hodně spojené s rodiči. Jak důležité je pro golf?

Hodně, opravdu hodně. Znám spoustu lidí, kteří si museli vše vydřít sami, od začátku. A žili v obavách, že odehrají dva turnaje a na další už si budou muset půjčit. Takhle se v profesionálním sportu nedá fungovat. Moje zázemí je v pořádku a mám možnosti, jak cestovat na turnaje. V každém případě mě ale čeká nelehký úkol hledání sponzorů, abych těch turnajů mohla odehrát co nejvíc.

Golf je venkovní sport, takže se musí počítat s různými podmínkami. Jak váš golf ovlivní počasí, hřiště?

Myslím, že se dokážu popasovat se vším, ale je určitě příjemnější, když vyjdete na hřiště a je sluníčko, 22 stupňů, než když prší. Ale i to se dá přežít. Nejhorší je, když prší, k tomu je zima a fouká. Ale i tak těch pět hodin na hřišti vždycky nějak překousnu a vydám ze sebe maximum. Někdy to ale stojí hodně sil. Takže shrnuto, ideální podmínky: 20 až 22 stupňů, sluníčko, žádný vítr.

Máte nějaký svůj recept na to, jak vypudit z hlavy, když se vám nepovede rána, jamka?

To je docela složitý proces. Vím, že bych se v tom neměla dál vrtat. Ale ono to v hlavě někdy pořád je. Je důležité si najít něco pozitivního. O sobě vím, že potom moc tlačím a ono to nejde. Je to ještě horší a moje hra jde spíš z kopce. Pořád se to nabaluje. Takový princip sněhové koule. Recept na to je. Myslet pozitivně, nepřemýšlet o tom, co bylo a co bude. Zůstat právě teď v bublině a jít dál ránu po ráně.

Když už mluvíme o bublině, té jste si letos užili víc než dost. Jak náročné je hrát golf v době covidové?

V Americe to ještě šlo. Tam nebyly restrikce tak hrozné. V Evropě třeba na LETAS to bylo hrozné. Měli jsme dané hotely, kde jsme bydleli, nemohli jsme chodit ani se stravovat venku, nakupovat jsme mohli dvakrát za turnaj, žádné kontakty, bydleli jsme sami na pokoji. Do toho testování. Před, po a během turnaje. Takové malé vězeníčko, které ale musíte absolvovat, když chcete hrát.

Takže samotný golf byl tak trochu osvobozením, únikem?

Jo, jo, když už jste přišli na golf, tam už se moc věcí neřešilo. Šli jste se rozehrát, pak čtyři a půl hodiny v přírodě venku. To bylo fajn. Pak už zase nasadit roušky a zpátky do bubliny.

Kalendář turnajů LET je pro letošek známý. Máte už představu, kde budete hrát?

Ze začátku platí, že se budu snažit objet vše, co se dá. Ale do hry vstupuje i finanční prvek, proto vynecháme Austrálii, kde se nehraje o moc peněz a ještě je to hodně finančně náročné. Navíc se tam i hodně řeší problém s covidem. Mám sice vše, co je třeba, vyřízené, ale i tak to není jednoduché. Budu se snažit odehrát co nejvíc turnajů, na které se dostanu, a pak se uvidí.

Je to taková obligátní otázka, s jakým cílem do sezony 2022 vstupujete?

Tím prvním cílem je udržet kartu na nejvyšší evropskou tour a případně ji ještě vylepšit a posunout se do té nejvyšší kategorie. Ve světovém žebříčku se posunout aspoň někam kolem 250. místa, abych měla šanci zabojovat o olympijské hry. To už je trochu dlouhodobější cíl.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Terezy Melecké
Převzato z časopisu GOLF 1-2/2022

 
Nejlepší výsledek?
66 ran v Americe na třetím turnaji mého prvního roku.

Nejoblíbenější hřiště?
Je jich víc. V Česku Konopiště, taky Kaskáda. Venku bylo asi nejzajímavější Thracian Cliffs v Bulharsku. Nádherné a těžké. Nádherné bylo i hřiště v Kapalua na Havaji. To je prostě Havaj.

Oblíbená jamka?
Asi na Čeladné, kde jsem dala na dvakrát hole-in-one. Jednou na Old Course na sedmnáctce a podruhé na New Course na třináctce. Jeden rok jedno, druhý rok druhé a vždycky na extralize. Vtipné, že jedno to eso bylo hybridem. Mně bylo tehdy patnáct, pršelo, foukalo a jamka měřila přes 160 metrů.

Vysněný turnaj?
Olympijský turnaj. Bylo by perfektní, kdyby to vyšlo už v Paříži, ale nebudeme na to tlačit.