První polovina golfové sezony Stanislava Matuše byla... Jak jen to vyjádřit nejvýstižněji? Zvláštní, nezvyklá, komplikovaná, ale také nadějná, plná odhodlání. Nebo ještě lépe: všechno dohromady. A také o dost nákladnější. Jako důsledek všech možných i nemožných covidových opatření a omezení. Golf a trénink nebyl zdaleka to jediné, co musel dvaatřicetiletý český golfista řešit. Víc prozradil v rozhovoru pro časopis Golf.

Vrátím se trochu zpět, na začátek roku. Jak vypadala příprava na novou golfovou sezonu v době covidové?

Jak to říct, abych nebrečel a moc si nestěžoval? Byla taková jiná. Zavřeli mateřské školky a manželka musela do práce, protože je doktorka. Takže to dostala nařízené, bez šance na dovolenou. Dovolenou si proto musel vzít tatínek, aby se staral o naši malou dcerku, jak jen to bylo možné. Do toho jsem se snažil trénovat doma na Moravě, ale tréninků bylo jen minimálně. Není žádným tajemstvím, že jsem musel přestoupit mezi Teaching Pro, abych si mohl začít vydělávat trénováním. Jelo se hodně v utlumeném režimu. Rozhodně to nebylo stoprocentní, ale možná to trochu pomohlo v tom, že jsem hrál uvolněněji a můj golf nebyl špatný.

Nakolik navíc vstoupila do „hry" všemožná covidová opatření?

Upřímně řečeno, byl to docela masakr. Náklady na turnaje obrovsky stouply. I proto se množily stížnosti hráčů na Challenge Tour. Prize money zůstaly na stejné úrovni, nehnuly se nahoru ani trochu, takže ani nepokrývaly náklady, které naopak stouply. Leckdy na dvojnásobek. Hodně to bolí. Zvyšuje se tím i tlak na to, abyste vydělali co nejvíc.

Covid vstoupil do hry i tím, že se první turnaje Challenge Tour na jihu Afriky musely přesunout z února až na přelom dubna a května. Byla to další komplikace?

To paradoxně naopak možná trochu pomohlo. Mohl jsem si prodloužit přípravu. A myslím, že si oddechla většina hráčů. Šlo se do toho až v dubnu a musím říct, že Afrika vyšla levněji než později turnaje v Evropě. Tam bylo vše o poznání volnější, nemuseli jsme být zavření v bublině v oficiálním hotelu. Celé to bylo jednodušší.

V čem například?

Po Jihoafrické republice jsem hrál ve Švédsku, a jen abych tam mohl odletět, musel jsem si udělat PCR test na covid. Jeho cena? 200 euro. Evropa byla v tomto směru strašně přiškrcená a ceny za testy přemrštěné. Přitom jeden jsem musel absolvovat při příjezdu, pak těsně před turnajem, pak ještě antigenní testy během turnaje a další PCR test při odjezdu. Vlastně jsem ani nepinknul do míčku a už jsem byl minus několik stovek euro. Když jste všechny ty náklady sečetli, byli jste rázem o hodně výš než obvykle. Ani oficiální hotely nebyly nijak levné, to samé letenky. Po Evropě stály, jako když letíte do Ameriky. Legrace to nebyla. Ale dalo se to vydržet. Angličané na tom byli hůř. Ti nemohli jet domů, protože měli automaticky karanténu, ať se dělo, co se dělo. Tak jezdili raději všude možně, jen ne domů.

Vraťme se raději ke golfu. Ve vašem prvním turnaji v JAR jste neprošel cutem, ale ve druhém jste po třech kolech atakoval nejvyšší příčky. Bohužel, čtvrté kolo nevyšlo. Proč?

Hrál jsem dobře i v prvním turnaji, ale udělal jsem jednu blbou chybu, z čehož bylo triple bogey. O tom bohužel golf je, jedna rána může rozhodnout všechno. Byl to první turnaj po dlouhé době a nehrál jsem špatný golf. Jen mi to nevyšlo. Ve druhém turnaji jsem na to navázal. Jen mi ve čtvrtém kole asi trochu došel plyn. Ale měl jsem ze svého golfu dobrý pocit.

Následovalo Švédsko...

Tam se to bohužel nepotvrdilo. Nastupoval jsem z pozice, že nemám co ztratit. Ale na tomhle hřišti, když skončíte na špatném místě, tak vás sežere. Na to jsem doplatil. Nemůžu říct, že bych hrál zle. Bylo to o jedné devítce. Tu první jsem zvládal dobře, ta druhá mě trestala. A hodně.

To mě zaujalo. Na první devítce jste měl skóre -7, ale na té druhé +12. Opravdu byl mezi nimi takový rozdíl?

Byl. Druhá devítka byla diametrálně odlišná od té první. V mém případě se to projevilo na výsledku. Voda byla úplně všude, hrály se hodně dlouhé čtyřpary a greeny byly malinké chráněné bankry. Občas jsem uletěl drajvrem a z rafu se potom rána 190 metrů dlouhá na malý green hraje špatně. Přesto jsem byl vzhledem ke všem okolnostem s výsledkem docela spokojený, ale dostalo mě, když mi poslali odměnu.

Jak vysoká byla?

Celých 300 euro. Z toho jsem byl fakt vyřízený. Na turnaji prošlo cutem 75 hráčů a od třicátého místa se částky drolily na malé částky. Bohužel na mě zbyly až ty poslední drobné. Z toho jsem nezaplatil ani dva PCR testy... Je to smutné. Proto je i velký tlak na Challenge Tour, ale asi s tím moc neudělají. Mám se umísťovat nahoře, ne dole. Vypadalo by to jinak.

Dá se ale v takové situaci vůbec soustředit na golf?

Zcela otevřeně říkám, že moc ne, nebo hodně těžko. Myslím, že to potvrzují i moje dosavadní výsledky a odehrané turnaje, na kterých střídám dobrá kola s těmi horšími. Nehraju špatný golf, ale trochu bojuji s konzistencí. Špatné je, že ani dvacáté místo vás nijak nezajistí. Musíte skončit v první desítce, abyste aspoň trochu skončil v plusu. To je pak obtížné soustředit se jen na hru.

Máte kartu i na European Tour, ale vy se zaměřujete především na Challenge Tour? Proč?

Tím prvním cílem je udržet si kartu i na příští rok. To je moje priorita, proto dávám přednost Challenge Tour, i když jsem měl možnost dostat se i na několik turnajů European Tour. Cítím, že větší šanci mám na Challenge Tour, i když pořád čekám na nějaký pořádný výsledek. Zatím se mi povedla jen tři kola, a to poslední jsem pokazil. Tam se musím ještě posunout.

Kde byste chtěl být na konci sezony?

Chci být v top 40, abych se dostal na všechny závěrečné a finálové turnaje. Zatím je v programu napsaná i Čína, kde se rozhoduje o docela velkých penězích. Proto je pro mě důležité skončit v top 40. Další metou je top 20, protože první dvacítka získá karty na European Tour. To je můj hlavní cíl. Myslím, že na to mám. Jen musím dostat všechna čtyři kola pod kontrolu. Ale už nejsem žádný nováček a potřebuji to potvrdit.

Převzato z časopisu GOLF 6-7/2021
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Ondřej Driml/Archiv Golfu