Ta situace byla v lecčems podobná. V roce 2011 tehdy jako 15letý talent bojoval na turnaji European Tour v Čeladné o cut. O dvě rány neprošel. Následuje střih v délce jedenácti let a přesun na Albatross. Při srpnovém Czech Masters v rámci evropské série nesoucí už název DP World Tour v 26 letech mu tentokrát ke cutu scházela jediná rána. Řeč je o Šimonu Zachovi, který mezi oběma turnaji zvládl studium na univerzitě v USA, amatérskou kariéru s řadou pozoruhodných výsledků včetně třetí příčky z mistrovství Evropy v roce 2016, což je dosud nejlepší umístění českého amatéra. Mezi profesionály na „velký" výsledek zatím stále čeká. Nepřišel ani letos na Albatrossu.

Měl jste Czech Masters dobře rozehrané. Ještě čtyři jamky před koncem druhého kola jste se držel nad hranicí cutu a měl šanci poprvé z pěti pokusů projít do víkendových kol. Co se vám pak honí hlavou? Pocit naštvanosti?

Naštvanost ani tak ne. Spíš vědomí, že potřebuji být ještě víc trpělivý, protože moje hra už byla dobrá. Hodně věcí jsem zlepšil a cítil jsem, že je moje hra hodně blízko tomu, aby to bylo super. Bohužel v tom týdnu na Czech Masters to ještě nepřišlo. Ale bylo vidět, že práce, kterou dělám každý den, k něčemu je a že se moje hra zlepšuje. Je to také o tom, abych takový turnaj jako je Czech Masters hrál každý týden, a ne jednou za rok.

Na Czech Masters jste hrál celkem pětkrát a zatím ani jednou neprošel cutem. Bylo to letos nejblíž?

Už první rok, kdy jsem hrál ještě v Čeladné jako patnáctiletý, jsem neprošel cutem myslím o ránu nebo dvě. Ale to je pak nakonec jedno, jestli je to o jednu nebo o dvě. Letos to bylo blízko v tom, že jsem tam hodně dlouho byl a pak trefil větev, míček se mi odrazil do křoví, a bylo po šanci.

Když se ohlédnete zpět, neříkáte si, že možná bylo lepší zvolit opatrnější strategii, hrát na jistotu?

Ne, to si nemyslím. Kdybych hrál opatrněji, tak bych úplně měnil svoji hru. Navíc, nehrál bych tak jen na jedné jamce, ale musel bych tak hrát všude. A to je pak úplně jiný golf, takže jsem o tom ani nepřemýšlel. Hřiště na Albatrossu je hodně otevřené, když se podíváte zpětně, skóre těch nejlepších bylo hodně pod parem. Představit si, že třeba Thomas Pieters začne hrát opatrně, to prostě nejde. V případě mé hry je to stejné.

Takže myšlenka hrát radši opatrně, když je cut tak blízko, se vlastně ani neobjevila?

Ne. To si spíš řekne někdo, kdo do golfu moc nevidí. Člověk, který hraje golf, ví, že je to nesmysl. A navíc, nehraju proto, abych prošel cutem. Já chci turnaje vyhrávat, nebo aspoň skončit mezi nejlepšími.

Nemáte obavy, že když tohle prohlásíte, že si naběhnete kritikům? Mohou vám vpálit to, že mluvíte o vítězství, a přitom neprojdete ani cutem. Že by trochu skromnosti neškodilo...

Vůbec si nemyslím, že tohle je o skromnosti. Myslím, že skromnost a pokora mi nechybí. Také vím, že je potřeba být trpělivý. Pořád věřím, že to přijde. Ale co bych byl za profesionála, kdybych hrál turnaj, a nechtěl vyhrát? Já se konstruktivní kritice, co se strategie mé hry týče, nebráním ani nevyhýbám, ale pokud mě kritizuje někdo, kdo golfu nerozumí, nepovažuji to za konstruktivní.

Zkuste srovnat Šimona Zacha v těch 15 letech na Čeladné a dnes v 26 letech?

V patnácti jsem hrál trochu jiný golf. Hrál jsem ještě mnohem agresivněji než teď, ačkoliv i dnes hraji hodně agresivně. Předtím jsem hrál hodně po tyči, hodně útočné paty. Teď je to jinak. Hraju víc na střed greenu, paty hodně na dojezd a jsem mnohem trpělivější. To je ten největší rozdíl mezi tím, co je dnes, a když jsem s golfem začínal. Člověk se pořád vyvíjí, ale především v mentálním nastavení.

Takže vaše myšlení se mění víc než samotná hra?

Mnohem víc. Nemám pocit, že by se moje hra nějak vyloženě změnila. Což je docela zajímavé, protože posledních deset let trénuju každý den a dělám všechno, co můžu, abych se stále posunoval. Výsledky jsou ale stále dost podobné. V golfu to tak ale je. Čekáte na to, až přijde turnaj, kdy vám tam spadnou paty, kdy zažijete dobrý den a potom budete hrát o vítězství. Pro mě není cesta do budoucna jezdit na turnaje a snažit se projít cutem. Jo, samozřejmě, na Czech Masters bych to bral, ale o ránu jsem neprošel. Mám to v sobě tak nastavené – můj cíl je dostat se na evropskou tour, abych ji mohl hrát každý týden. To je můj dlouhodobý cíl. Takže i kdybych na Albatrossu udělal cut a skončil dvacátý, tak bych tomu moc nepomohl.

Tohle je a byla vaše představa po přestupu mezi profesionály?

Určitě ano. Moje představa byla, že začnu hrát na pozvánky turnaje Challenge Tour a podaří se mi uhrát kartu nejprve na Challenge Tour a potom na evropskou sérii. Nebo získám kartu přes q-school. Tu jsem ale bohužel neměl možnost hrát, protože byla dva roky zrušená kvůli covidu. Dva roky po sobě byly omezené i turnaje Challenge Tour. Loni jsem jich hrál jen pár a letos taky. Tak doufám, že se mi podaří uhrát kartu přes q-school.

Zmínil jste to, že trénujete každý den, ale velký výsledek pořád nepřichází. Nakolik to dokáže srazit sebevědomí, chuť dál pracovat?

Je to trochu složitější. Když se vám kolo nepovede, je neúspěch, když jsem o ránu neprošel cutem? A kdybych o ránu prošel, byl by to úspěch? To je to, o čem mluvím. Zahrát o ránu líp, nebo hůř, to je jedno. Z dlouhodobého hlediska chci hrát takový golf, že když budu hrát dobře, budu hrát o vítězství, nebo aspoň o umístění mezi nejlepšími. Nechci říkat, že jsem hrál fakt dobře, a neprošel jsem o ránu cutem. Nebo fakt dobře a o ránu jsem cutem prošel. V tom pak nevidím smysl.

Tohle nastavení sebe sama, nebo spíš svém mysli si nesete už z amatérské kariéry, kdy jste vyhrával?

To zůstává stejné. Když jsem jel poprvé na mistrovství Evropy, říkal jsem, že ho chci vyhrát. Někteří lidé se mi smáli a říkali, že budu rád, když projdu cutem. Jel jsem tam a byl devátý. To bylo někdy v mých patnácti nebo šestnácti letech ve Španělsku. Zkazil jsem pak poslední kolo a propadl se. O pár let později jsem skončil na mistrovství Evropy třetí. Do té doby nikdo od nás neskončil do dvacítky. O ránu nebo o dvě mě tehdy porazil Viktor Hovland, který dneska hraje mezi nejlepšími světovými golfisty. To nastavení je v tomhle směru dobré. Někoho to může urážet, ale to je mi celkem jedno. Naopak si myslím, že je správné. Věřím tomu, vím, že pro to dělám maximum a jdu správným směrem. Když se ještě vrátím k Czech Masters, se svou hrou jsem byl spokojený, jen jsem bohužel nedal pár patů a pak na šestce zahrál ten osudný dabláč. To vlastně byly jediné chyby. Myslím, že moje hra není daleko od toho, aby to bylo opravdu dobré.

Trochu jste mi teď nahrál... V jakém stavu je vaše hra? S délkou jste nikdy problém neměl, ale občas se „pral" s krátkou hrou. Tam přišel ten největší progres?

Přesně tak. Když jsem byl ještě v Americe a hrál poslední rok na univerzitě, hrál jsem hrozně a taky jsem se hrozně na hřišti cítil. Když jsem se vrátil sem, tak bohužel ani začátek profi kariéry nebyl takový, jak bych si představoval. Necítil jsem se dobře na hřišti, měl jsem problémy. Letos je to ale už jiné, cítím se dobře, hraju rány, které hrát chci, a je vidět, že je to už jen malinký kousek od toho, aby to bylo dobrý. Pak je to o jednom turnaji, aby si všechno sedlo. Věřím tomu, že se to povede a přijde to.

Mezi amatéry jste měl svým způsobem výjimečnou pozici. Vyhrál jste i turnaje v Americe. V golfovém prostředí si každý sliboval, že Šimon Zach bude tím, který to konečně prolomí...

Určitě jsem takový tlak i cítil. Když jsem přešel k profíkům, trvalo mi nějaký čas se s tím srovnat. První rok byl špatný, pak do toho přišel covid, takže moje kariéra zatím za moc nestála. Je mi ale 26 let a pořád si myslím, že jsem ještě na začátku. Golf je hodně o trpělivosti. Někdy patujete a míček vám projíždí hrany jamky. S tím se nedá nic dělat. Jen čekat, až se to otočí a začne vám to do jamky padat. A doufat, že přijde ten dobrý turnaj. Musím zůstat trpělivý a třeba náš příští rozhovor už bude na úplně jiné téma.

Ještě jednou se vrátím k Czech Masters. Hrál jste ve flightu s 12letým Louisem Kleinem. Trochu to připomínalo vás v 15 letech na Čeladné. Nebyl to na 12letého kluka až příliš velký tlak?

Myslím, že to byl ohromný tlak, ale také si myslím, že to Louis ještě tak nebere, že to tak nevnímá. Beru to podle sebe, protože v 15 letech jsem to taky tak nebral ani nevnímal. Až s odstupem jsem si uvědomil, co se mi povedlo, co jsem hrál. Louis ve svém věku hraje skvěle, má dobře našlápnuto. Je na něm vidět ta mladost a dravost, což je skvělé. Vede to ale občas k tomu, že když udělá chybu, tak se potom násobí.

Jak vidíte jeho budoucnost?

Myslím, že má i na to, aby hrál každý týden evropskou tour, ale na druhou stranu, je to golf a on toho má ještě před sebou strašně moc. Je mu teprve 13 let a bude si muset počkat nejméně do 16 či 17 let, aby se rozhodl, kde a jak bude hrát. A také aby to vydržel zdravotně. Budu mu hodně fandit a držet palce, ale nebudu tady říkat, že je to další Tiger Woods, aby mu to spíš neuškodilo. Jsem si vědom toho, že tlak na něj je a bude obrovský a s tím se musí popasovat on sám.

Otázka o budoucnosti ale nemine ani vás. Co ta vaše nejbližší i vzdálenější?

Moje nejbližší budoucnost je svázaná s q-school. První fáze mě čeká v Rakousku a chci se dostat co nejdál. Plán je jednoduchý – hrát pokaždé co nejlepší ránu, aby jich bylo co nejméně, a na konci to spočítám. Uvidíme pak, na co to bude stačit a jakou kartu za to dostanu.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Šimona Zacha
Převzato z časopisu GOLF 9-10/2022