Když se někdo jmenuje Nechanický a vyrůstal nedaleko golfového hřiště v Mariánských Lázních, nemá vlastně jinou možnost, než aby se věnoval golfu. Tak nějak hodně ve zkratce by se dal uvést příběh Rudolfa Nechanického. Nejprve amatérského a později profesionálního hráče golfu, posléze profesionálního trenéra a od letoška i golfového funkcionáře. Stal se totiž staronovým generálním sekretářem české PGA. Vzhledem k jeho záběru není divu, že jsme si povídali o golfu ze všech stran...

Příjmení Nechanický je v českém golfu pojem. Měl jste vlastně jinou možnost než hrát golf?

Prakticky neměl. Vyrůstal jsem v obci Závišín hned vedle Mariánek, na driving jsem to měl 800 metrů. Táta na drivingu pracuje a strejda je v Mariánkách Head Pro a manažer hřiště, takže pro mě téměř nebyla jiná cesta než hrát golf. Nebo si ho minimálně vyzkoušet.

Zkouška tehdy nejspíš dopadla výborně?

Pomohlo tomu i to, že jsme tam měli výbornou partu. Byl jsem v jedné skupině kluků společně s Honzou Merglem, Filipem Mrůzkem a dalšími. Dnes jsou to profíci a trenéři. Nebyla tehdy ani chuť zkoušet něco jiného, třeba kolektivní sporty. Samozřejmě jsme si kopli fotbálek, ale to jen tak pro legraci. Podporoval nás tehdy i klub, jezdili jsme mikrobusem po turnajích. Prostě jsme vyrostli na golfu.

Když jste do tajů golfu začal pronikat, čím si vás získal?

To je zajímavá otázka. Asi tím, jak jsem od útlého dětství pinkal do míčku a tím, jak jsem se zlepšoval, mě hodně bavilo soutěžit. Nebyl jsem v tom obrazně řečeno namočený sám. Byl jsem ve skupině kluků, kdy jeden den někdo někoho porazil a hned druhý den mu to ten poražený chtěl vrátit. To stejné platilo i na turnajích. Byl to ten pocit soutěžení, touhy vyhrát. To proto, že vítězství v golfu není ani pravidelné, a už vůbec ne zaručené. A byla to i motivace, která člověka posouvá dál. Možná v golfu chyběl takový ten adrenalin jako třeba v hokeji, ale prvek soutěživosti rozhodně ne.

Měl jste už ve svých golfových začátcích představu, kam až se chcete dostat?

Úplně na začátku jsem žádnou představu neměl. Ale jak jsem vyrůstal a zlepšoval se, tak se postupně vyvíjely i moje cíle. Měnily se a posouvaly. Najednou jsem chtěl zahrát nějaký výsledek, na jamce zahrát určité skóre, získat na dětském turnaji medaili... Prošel jsem klubovým životem, hrál od národní dětské tour přes mistrovství republiky až po mistrovství Evropy a národní tým. Pak už byla otevřená i cesta k profesionálnímu golfu. Tam jsem ale posoudil své možnosti a rozhodl se živit jako trenér, ne jako hráč.

Jak dlouho jste řešil tohle dilema, zda golf hrát, nebo trénovat?

Bylo to racionální rozhodnutí. Ještě ve věku kolem 14 nebo 16 let jsem mohl mít představy, že budu hráč, ale v osmnácti devátenácti už to bylo jiné. To jsem musel rozhodnout o svých dalších životních krocích. Po střední škole přišla vysoká, promyslet, co dál. Nejít někam na „blind" s tím, že zkusím dva tři roky hrát a uvidím. Myslím, že v tomhle směru jsem relativně uvážlivý, takže jsem to řešil docela krátce. Spíš bych řekl, že to tak nějak vyplynulo ze situace. Škola, nepovedená sezona a rovnou jsem zvolil rozumnou cestu.

Myslíte si, že dnes to mají mladí golfisté snazší při rozhodování, zda golf hrát, nebo trénovat?

Těžko říct. To, co se z mého pohledu změnilo a posunulo, je výkonnost. To, co stačilo v době, kdy jsem hrál, na umísťování mezi nejlepšími na turnajích třeba Czech PGA Tour, tak je dnes někde úplně jinde. Když srovnám výsledky na stejných hřištích, tak dnešní výsledky dosahované profesionály jsou výrazně lepší. Nemůžu úplně srovnávat podmínky, jaké mají dnešní hráči, ale co vidím, tak spousta z nich má dnes své týmy. Není to jako v minulosti, kdy kluci společně vyrazili jedním autem někam na turnaj Pro Golf Tour, někde tam levně přenocovali, osprchovali se v klubovně. Dnes jsou na tom někteří hráči finančně lépe a mohou tak rozehrát sezonu a jezdit na turnaje s větším klidem.

Vy jste si k roli hráče a trenéra od letoška přibral ještě práci generálního sekretáře české PGA. Čím jste dnes nejvíc?

Odpovím trochu zeširoka... Tím, že jsem v golfu vyrostl, vnímám golfového profesionála jako profesionála v oboru. Svou erudicí a roky praxe je schopen pokrýt celou škálu činností – od klubového manažera přes trenéra až po funkcionáře v klubu nebo na PGA. Myslím, že kvalitní profík by měl i přes nedostatek vlastního tréninku být schopen nějakého kvalitního výkonu, byť leckdy hraje roli i to, nakolik drží zdraví, nebo jestli ho to ještě baví hrát a pořád si v sobě drží tu vášeň pro hru. Já ji pořád mám, ale hraji už jen turnaje Czech PRO-AM Teaching Tour. Času už tolik nemám, ale tuhle tour se snažím odehrát celou. Snažím se držet rozumný mix činností, trénink, hra a teď velkou část zaujme práce sekretáře.

Jednou už jste tuhle funkci vykonával. Proč jste do toho šel podruhé?

Pro PGA jsem dělal už v letech 2015 až 2018, takže ty procesy a zázemí znám velmi dobře, stejně jako mám přehled o dění v profesionálním golfu. A proč jsem na nabídku kývnul? Za mě rozhodly dva aspekty. Ten první, že už jsem se cítil být trochu vyčichlý z trénování. Člověk byl pořád v tom kolečku a najednou jsem měl pocit jistého vyhoření. Tohle dalo všemu trochu jiný a nový náboj. I na úkor toho, že jsem musel osekat nějaké lekce. Ale cítil jsem, že je to potřeba. V Hodkovičkách jsem od roku 2013 a jede to tak nějak ve stejných kolejích – pravidelné tréninkové trimestry, dětské příměstské tábory, zase tréninky. Chtělo to nějak vyvážit. To byl jeden aspekt. A ten druhý byl prezident PGA Honza Mergl, který je můj letitý kamarád. Dobře se známe, on ví, co ode mě očekávat. Lidsky i pracovně. To byl asi ten klíčový faktor při rozhodování.

Jak se člověk stane generálním sekretářem Czech PGA? Rozhodují volby?

Volby to nejsou. Volené je pouze představenstvo, které volí valná hromada jako nejvyšší orgán spolku. A představenstvo pak na základě smlouvy jmenuje pracovníky.

Co všechno má obrazně řečeno na triku generální sekretář?

Pracovní náplň je pestrá. Od rozesílání členských karet členům až po správu webu, sociálních sítí, i když na to mám k ruce Kryštofa Strýčka jako asistenta, který má na starost právě web a sítě. Musím mít přehled o veškerých finančních tocích, platbách, účetnictví, spravuji žebříčky, starám se o naše další akce, vzdělávací semináře, turnaje a komunikuji se členy. A samozřejmě se starám o komunikaci i navenek, vůči veřejnosti. Tady je co zlepšovat, abychom dokázali prodat to, že golf je zdravý sport, pro všechny generace, že prodlužuje život, že lidé hrající golf netrpí tolik nemocemi.

Jak se změnila česká PGA od té doby, co jste byl sekretářem poprvé?

Číselně a statisticky relativně málo. Máme zhruba stejný počet členů, studentů. To znamená, že někteří naše řady opouštějí, jiní naskakují. Pohybujeme se kolem 290 členů, ať už trenérů nebo hráčů. Co se asi změnilo, to je sportovní stránka. Konkrétně Czech PGA Tour. Aktuálně máme nízký počet turnajů a s nižšími prize money, než bylo v minulosti. To je věc, na které bychom rádi zapracovali. Na druhou stranu to, co se zkvalitnilo, je vzdělávací proces trenérů. V rámci našeho systému dnes vycházejí lepší a erudovanější trenéři, kteří jsou schopni vylepšit výuku v rámci klubů a tím pomoct i českému golfu.

Jak je na tom aktuálně český profesionální golf?

Myslím si, že herně je na tom aktuálně dobře. Máme velké zastoupení českých hráček v nejvyšší Ladies European Tour, kde máme i vítězky turnajů. Klukům se daří aspoň ve druhé „lize" HotelPlanner Tour a Korn Ferry Tour. V budoucnu by navíc mohli rozšířit řady profesionálů i hráči působící na amerických univerzitách. Věřím, že někdo z nich se dostane až na olympijské hry a na tour nejvyšší kategorie.

Jaké jsou možnosti PGA pomoci nejlepším českým profesionálním golfistům?

Jsou hodně omezené naším rozpočtem. My jako PGA máme rozpočet 3,5 milionu korun a musíme jím pokrýt škálu činností od vzdělávacího systému až po turnaje. Pomáháme i hráčům, ale ta částka, kterou jim můžeme poskytnout, je relativně malá. Je jasné, že Jirka Zuska by na pokrytí velké části sezony potřeboval milion korun, ale nemůžeme dát jednomu hráči víc než třetinu našeho rozpočtu. Máme ale grantový systém a jak hráči, tak trenéři si mohou v rámci nějakého projektu požádat o grant. Ale to se bavíme o pomoci řádově ve výši 200 tisíc korun. Na druhou stranu ale hráči typu Jirky Zusky, Filipa Mrůzka a podobných mají odpuštěné členské příspěvky, mohou chodit na rozšiřující semináře zdarma, mají podporu v rámci vybavení FootJoy a Titleist. Ale hodit jim na stůl balík peněz, to nedokážeme.

Zmínil jste i to, že tradiční tuzemská série Czech PGA Tour obsahuje méně turnajů a hraje se o menší peníze. Jak dnes vypadá?

Czech PGA Tour sice běží dál, ale v kalendáři jsou aktuálně pouze tři turnaje. Letos nám odpadl bohužel i turnaj Czech Open v Berouně. Novinkou v letošní sezoně byla Czech PGA Wild Tour, která vznikla ve spolupráci se společností Relmost. Na šesti turnajích se hraje, nebo spíš hrálo, protože tahle série už skončila, o divoké karty na turnaje HotelPlanner Tour.

Golf je už od roku 2016 i olympijským sportem. Loni v Paříži hrály za Česko dokonce dvě golfistky. Co udělat, aby se na příští olympijské hry dostali i muži? Nebo aspoň jeden, aby mohlo Česko nastoupit v mixu, což bude nově součást programu her v Los Angeles.

Věřím, že holky dvě místa zase obsadí. Výsledky na to mají. Z kluků máme zatím pouze hráče, kteří se prosazují na tour druhé kategorie. Jirka Zuska, Petr Hrubý a Filip Mrůzek, ale může k nim ještě někdo naskočit. Očekávám, že někdo z nich má nejen ambice, ale i schopnosti se na hry dostat.

Už jsem se ptal na to, jak dáváte dohromady tři role trenéra, hráče a sekretáře. Přidal bych ale ještě čtvrtou. Co na to rodina? Hraje roli, že manželka golfové prostředí zná?

Hraje to určitě velkou roli. Jednak zná mou historii. Včetně prvního období, kdy jsem dělal sekretáře. Ale je pravda, že musím dělit čas na čtyři díly. Být s rodinou, pečovat o syna, trávit s ním čas. Jsou mu už čtyři roky, chodí na tréninky těch nejmenších, občas spolu jako rodina strávíme čas i na golfu.

Takže skloubit práci, hru a rodinu může být někdy oříšek?

Někdy ano, ale v rámci toho „kloubení" musí udělat člověk spoustu ústupků. Omezil jsem své starty pouze na turnaje Czech PRO-AM Teaching Tour, ale před nimi již moc tréninku neprobíhá. Start se mi letos ve Mstěticích povedl. Možná je to tím, jak klesla moje očekávání, uvolnil jsem se a přineslo to spíš pozitivní výsledek. Když měl člověk natrénováno a velká očekávání, ne vždy se dostavil dobrý výsledek. To, že teď pracuji pro PGA, znamená, že sebou nosím absolutně všude počítač. Jedeme na víkend s rodinou, nechám řídit manželku, sednu si na sedadlo spolujezdce, otevřu počítač a řeším věci pro PGA. Nebo mezi lekcemi v Hodkovičkách.

Jak vypadá takový váš všední pracovní den?

Hodně se to míchá. Nedá se to definovat, že je to práce od do, že dělám tohle a pak učím. Je to hodně proměnlivé.

Dobře, jak by měl vypadat takový den podle představ?

Nazvěme ho typický. To je to, co se snažím nastolit víc a víc. Ráno zvládnout snídani s rodinou, odjet do kanceláře do Berouna, tam odpracovat x hodin jako sekretář. Následně odpoledne do Hodkoviček, kde odučím pár dětských tréninků, k tomu pár klientů a večer se vracím domů. Takhle nějak by měl vypadat typický den. Docela dost toho najezdím.

Na začátku našeho povídání jste zmínil, že rozhodnutí stát se trenérem bylo racionální. Přesto, jak bylo těžké utlumit hráčské ambice?

Když se vrátím do roku 2011, kdy jsem vstoupil do PGA, neměl jsem ještě tolik lekcí, takže jsem měl možnost mnohem víc trénovat i hrát. Objížděl jsem domácí tour, kde se tehdy hrálo o vyšší finanční dotace než dnes. Získal jsem i divokou kartu na Czech Open na Čeladné, zahrál jsem si jeden turnaj evropské tour a dvakrát Challenge Tour na Kuňce. Jednou se mi podařilo trefit cut, ale nic to nezměnilo na tom, že jsem se vrátil do Hodkoviček. Měl jsem sice nějaké srovnání, ale bral jsem to jako tu jednu vlaštovku, co jaro nedělá.

Máte pořád ještě nějaký nenaplněný golfový sen?

Těžko říct. Herní sny, třeba jako vyhrát turnaj Czech PGA Tour. Tu soutěživost v sobě pořád mám. V zimě chodíme na fotbal a nikdo proti mně nechce hrát. To mám dané od dětství. Tím, jak se povolily starty profíků v lize, jsem začal hrát za domovské Mariánky. Loni jsme vyhráli první ligu a vrátili se do extraligy, takže někde vzadu v hlavě pořád mám tu touhu soutěžit, vyhrávat. Takže kdyby se povedla nějaká ta medaile s Mariánkama, to by bylo fajn. Po x letech, kdy jsme jako amatéři v týmu s Honzou Merglem, Filipem Mrůzkem a Martinem Příhodou vyhrávali tituly a dělali medaile jako na běžícím páse. Tak to by bylo fajn být součástí vítězného týmu.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Rudolfa Nechanického
Převzato z časopisu GOLF 7-8/2025

RUDOLF NECHANICKÝ STRUČNĚ
Nejlepší výsledek na kolo?
65 ran. Jednou v Darovanském dvoře a jednou na Karlštejně.

Nejlepší výsledek v turnaji?
Asi když jsem vyhrál Teaching Pro v Berouně. Zahrál jsem -7 za dvě kola. Na Challenge Tour na Kuňce jsem byl po třech kolech -8, ale pokazil jsem finálové kolo.

Nejoblíbenější hřiště?
Rád se vracím do Mariánských Lázní, ale mám rád i Beroun a Karlštejn.

Vysněné hřiště?
Nikdy jsem nebyl v St. Andrews. Takže to může být ten golfový sen, zahrát si Old Course v St. Andrews.

Vysněný flight?
Nikdy jsem nebyl ten, kdo měl nějaké oblíbené hráče, ale byl jsem na Ryder Cupu a fandím Evropanům, takže Rory McIlroy, Jon Rahm a Viktor Hovland.