Hlupáci mají svým způsobem snadný život. Významná část z nich přijme nějaký jednoznačný soubor názorů a hodnot a s tím si vystačí po celý život. Člověk moudrý, schopný sebereflexe a nezávislého pohledu na svět naopak trpí. Často je zmaten, protože zabloudí v labyrintech hledání, ve snaze najít nové odpovědi. Svět se mění a měníme se i my. Na nové výzvy nám často nestačí staré recepty. Proto jsem se rozhodl přijmout úlohu ďáblova advokáta a navštívit některé teorie golfu a nezávisle s nimi polemizovat.
Umění selektivní amnesie
V tomto případě budu ďáblovým advokátem i proti některým vlastním radám a instrukcím. Stejně jako většina golfových publicistů a zkušených golfistů jsem opakovaně doporučoval, aby si rekreační golfisté, a hlavně začínající golfisté osvojili umění rychle zapomínat. Neboli aby se systematicky učili vytěsnit nepříjemnou a ponižující zkušenost ze špatné rány a nedopustili, aby stud, sebelítost, vztek, smutek a nedostatek sebedůvěry pramenící z onoho selhání kontaminovaly další hru.
Nedávno jsem slyšel během důležitého turnaje, jak Nick Faldo komentující přenos PGA Tour chválil amerického golfistu Dustina Johnsona jakožto mistra v oboru selektivní amnesie. Je to pravda, z Dustina přímo vyzařuje nadhled, který mu umožňuje myslet, chovat se, volit druh rány a následně hrát úplně stejně po famózním eaglu jako po ostudném šenku. Má to v sobě a vám velmi doporučuji se to naučit rovněž. Ale...
Nezapomeňte na onen důležitý přívlastek „selektivní". To, že se naučíte nepouštět si špatné rány pod kůži a do duše, je důležité až do poslední rány na poslední soutěžní jamce toho dne. Ovšem neznamená to, že technická chyba, která vám způsobila ony špatné rány a selhání, zmizí ve chvíli, kdy naložíte hole do kufru auta.
Jsou chyby a selhání, které po dohrání není dobré nechat být, protože ti kostlivci ve vaší skříni zůstanou a příště z ní zase vylezou. Jako příklad za všechny uvedu krátké paty. Minout pat z 20 centimetrů je jedna z nejčastějších příčin zhroucení sebedůvěry a nastartování začarovaného kruhu vzájemně se násobících chyb.
Krátké paty míjíme z různých důvodů. Příčinou bývají chyby v mechanice úderu i problémy mentální. Obvykle kombinace obojího. Pokud to byly právě míjené krátké paty, které zruinovaly vaše kolo, pozdržte vás odjezd ze hřiště a zajděte po skončení hry na cvičný green. Zahrajte si pár desítek patů z různých vzdáleností a zejména z těch, kde jste selhali. Je pravděpodobné, že dokážete najít správný rytmus a opravíte si ten úder a vytáhnete kostlivce ze skříně.
Profesionální golfisté dělají takový rituál „vynášení Morany" po každém kole, protože si chtějí ověřit, proč udělali některé chyby a obnovit si sebedůvěru. Taková seance po odehrání kola však nesmí být nad vaše fyzické možnosti, protože případné přepínání sil a trénink ve stavu velké únavy jsou kontraproduktivní.
Hrát intuicí, nebo vědecky podle délek?
Toto je téma, v jehož rámci v současnosti potkáte fundamentalisty z obou táborů. Nebylo tomu tak vždy, protože když začínala moje generace koncem 70. let minulého století, tak jsme neměli ani nejmenší tušení, že délky na golfu jednou bude možné nějak změřit. Takže se hrálo pouze citem a nebylo nutné o tom diskutovat. Nyní je měření délek tak běžné, že už je možné, aby golfista dospěl do extrému, že se upne pouze na čísla a zapomene na intuici, na tvořivost a triky z ní vyplývající.
Pokud lze tuto dualitu nějakým způsobem jednoduše vysvětlit, pak bych radil, abyste hráli podle naměřených čísel většinu ran z ferveje, když jsou podmínky více méně normální a když máte cíl v možném dosahu.
Naopak, nepovažuji za přínosné ztrácet čas a koncentraci měřením například na paru číslo 5, kde hrajete druhou ránu fervejovým dřevem a ke greenu zbývá třeba 300 metrů. V takovém případě je daleko důležitější si vybrat místo, ze kterého je nejvýhodnější hrát další ránu, zvážit vaši obvyklou stranovou křivku letu míčku a dostat onen míček do zvoleného místa vůlí a intuicí.
A potom zbývá celá jedna velká množina ran, pro které by byl vaším nejlepším učitelem zesnulý Seve Ballesteros, známý svými neuvěřitelnými křivkami a únikovými ranami. Je to prostě tak, že i velmi dobří golfisté často musejí hrát pod větvemi, přes stromy, okolo stromů a s pomocí stranových křivek. Tyto rány nelze všechny natrénovat. Takové tvůrčí trikové záchrany lze hrát pouze s využitím veškeré vaší kreativity a schopností představit si dráhu letu míčku. V tom nám většinou pomůže více fantazie a intuice než měřicí technika.
A – v neposlední řadě – nejdůležitějším kritériem pro výběr hole je vždy poloha míčku, a nikoliv vzdálenost od jamky. Například i na ferveji může být z 200 metrů chytřejší volbou sedmička železo nežli trojka dřevo, pokud míček leží v řízku (divotu) nebo je v jakékoliv jiné situaci, která napovídá, že je lepší upřednostnit záchranu bogey a vyhnout se velkým číslům na kartě.
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2020
Díl třetí, pokračování příště