Předposlední turnaj americké PGA TOUR v roce 2021 v rámci FedEx Cupu hostil závěrem srpna Caves Valley Golf Club v Owings Mills v americkém Marylandu. BMW Championship přineslo nervy drásající rozstřel, v němž proti sobě stanuli domácí Bryson DeChambeau a Patrick Cantlay. Světová golfová média ihned toto play-off označila za „největší" nebo za „nejzábavnější" v historii PGA Tour.

„Neexistuje něco jako nespravedlnost; vím, že žijeme naše životy, abychom se učili."
Richard Bach

Novináři rádi přehánějí. A rovněž mají tendence přeceňovat nové události v poměru vůči historii. Avšak i s přihlédnutím k těmto tendencím stojí za to se podívat na zmíněné play-off na malebném hřišti v Owing Mills poněkud blíže a zamyslet se, co ten epický duel na šesti jamkách rozehrávky vlastně prozradil o vývoji současného profesionálního golfu.

Oněch šest jamek vyvolalo v lidech, kteří hrají golf a zajímají se hlouběji o jeho vývoj, pravidla a budoucnost, několik témat k zamyšlení. Kdyby Jan Amos Komenský rozuměl golfu a dožil se tohoto zmíněného rozstřelu, určitě by tam spatřil další podpůrný argument pro svoji teorii, že nejlépe se lidé učí na názorných příkladech. Ono epické play-off totiž jednoznačně vyjevilo podstatu golfu: I ty nejdelší rány nestačí na vítězství proti soupeři, který má svůj velký den v patování.

Musím přiznat, že jsem fandil Brysonovi DeChambeau, protože mě baví jeho agresivní styl hry. A částečně také proto, že jeho soupeř Patrick Cantlay má asi tolik charismatu jako vánoční kapr ve vaně. Takže mi bylo v závěru turnaje, a především během rozstřelu siláckého Brysona poněkud líto, když znovu a znovu nepomáhalo to, že svého soupeře předrajvoval o několik desítek metrů.
Poté, co Cantlay proměnil další neskutečný a nepravděpodobný pat, dokonce jsem na kratičký okamžik pocítil, že je to nespravedlnost vůči jeho soupeři. Ale pak jsem si vzpomněl na moudrou knihu „Jonathan Livingston – Racek" od amerického spisovatele Richarda Bacha. Mimo jiné v ní autor píše: „Neexistuje něco jako nespravedlnost; vím, že žijeme naše životy, abychom se učili."

Je vysoce pravděpodobné, že Bryson DeChambeau se z hořkého zklamání z onoho rozstřelu záhy zotaví a bude to pro něj důležité poučení. A přejme to vítězství Patricku Cantlayovi, i když to není zrovna typ, který by vyvolával emoce a přitahoval ke golfu davy fanoušků. Ono play-off však může být podnětem k analýze s daleko důležitějšími tématy a důsledky. Byl to hmatatelný a dostatečně rozsáhlý důkaz, že golf není ohrožován narůstajícími délkami ran a zvyšující se fyzickou kondicí hráčů. Že není nutno jej kvůli tomu mrzačit změnami pravidel, omezováním charakteristik vybavení ani výstavbou nesmyslně dlouhých hřišť.

Golf má samospasný charakter obrany proti silové hře
Co svět světem stojí, jsou v něm lidské typy, které touží stát se bafuňáři a něco řídit a nejraději ze všeho reformovat, omezovat a křivit podle svých představ a chutí. Doporučuji, abyste si přečetli knihu „Mocenská posedlost" našeho předního vědce doktora Františka Koukolíka. Tam jsou tyto sklony, lidstvu inherentně dané, velmi dobře popsány.

Řídící orgány světového golfu, především Americká golfová asociace (USGA), již nějaký čas spatřují nárůst délek ran v profesionálním golfu jako skvělou příležitost prosazovat svoji autoritu a omezovat, co se dá. Od vlastností míčků až po další součásti vybavení. Nedávno už to dopálilo jednoho z nejslavnějších hráčů současnosti Phila Mickelsona, který ostře kritizoval záměr USGA omezit povolenou délku šaftů u drajvrů na 46 palců. Současný limit je 48 palců a Mickelson používá drajvr se šaftem dlouhým 47,5 palce.
Phil nazval omezující plán USGA „patetickým" a připomněl, že zkracování šaftů u drajvrů může vést k trendu ještě agresivnějšího švihu s nežádoucími ortopedickými důsledky pro hráče. Z fyzikálního hlediska je pravda, že delší šafty jsou schopny vytvářet delší rány. (Ovšem tuto výhodu dokáží využít pouze hráči se stabilním švihem.)

Další paranoickou reakcí na prodlužující se délky ran profesionálních golfistů byly snahy a návrhy prodlužovat hřiště. To ovšem jde proti možnosti ekonomické udržitelnosti takových hřišť a pro rekreační hráče takový směr vývoje nepřináší naprosto nic pozitivního.

Pokud se od nynějška dostanete do debaty na toto téma, budete mít po ruce silný argument podepřený videozáznamy, které ještě dlouho budou přežívat v kyberprostoru a dokumentovat, jak marný byl titánský boj Brysona DeChambeau proti magickému patru Patricka Cantlayho. Ani na paru 4 o délce 460 metrů není gigantický drajv k ničemu, když soupeř pak dokáže zahrát do jamky pat přes celý green. K čemu potom je hráči s dlouhými ranami, že byl třikrát blíže k jamce, když soupeřův pat dokázal tuto jamku psychologicky „zavřít"?

Krátká hra okolo greenů a patování na greenech jsou důležitým „ekvalizérem", faktorem, který je schopen do značné míry stírat rozdíly mezi „kratšími" a „delšími" hráči v golfu. Podobně jako v bojovém umění judo (v překladu z japonštiny „jemná cesta") silový trend nepřevážil nad sofistikovanou technikou chvatů.
Když jsem začínal v úplném počátku 80. let minulého století hrát golf, zažili jsme s kamarádem Jiřím poměrně rychlé zlepšování výsledků a projevila se u nás hloupá pýcha nezkušených. Cítili jsme se jako hráči „velkého golfu" nadřazení lidem, kteří se hrbili nad dráhami minigolfu a občas jsme si minigolfisty povýšeně dobírali. Jak hloupí jsme byli!
Dnes už díky dlouhé zkušenosti vím, že nejméně polovina golfu je vlastně minigolf. Utkání mezi všemi více méně úderově vyspělými jedinci se rozhodují na jamkovišti. A to je velmi důležitá a v podstatě rozhodující charakteristika golfu, jeho samospasný mechanismus.

Tímhle vším vůbec nechci říci, že mě nebaví dlouhé rány nebo že mám něco proti „bombérům". Právě naopak. V rámci mých možností omezených věkem a zdravím stále pracuji na udržení nebo prodloužení délek všech golfových úderů. Jsem v tom směru dokonce tak naivní, že trénuji délku ran na úkor pilování techniky patování. Navzdory datu v občanském průkazu si totiž pořád ještě dětinsky myslím, že na zlepšení v patování přijde čas, až budu starý. Že to je rezerva zlepšení pro skutečné stáří.
Radím vám, abyste nebyli tak naivní jako já a začali s prací na vylepšení patovacího úderu co nejdříve. Vyplatí se to. Pokud o tom ještě pochybujete, tak si otevřete youtube a najděte tam záznam z rozstřelu DeChambeau versus Cantlay.

Převzato z časopisu GOLF 8-9/2021