Na všech úrovních golfu je prokázán vliv negativních sociálních interakcí na výsledek hráčů. Jinak řečeno, každý z nás je alergický na určitý typ chování partnerů ve skupině a během pandemické izolace u mnohých poklesly schopnosti tolerovat a „vytěsňovat" rušivé vlivy. Podívejme se blíže na tento problém a na metody zvyšování naší odolnosti. Lze se naučit techniky soustředění, které nám pomohou v citlivé chvíli před úderem „vstoupit do virtuálního boxu" a snížit negativní vliv vnějších podnětů.

„Byl jednou jeden břídil, který všechno sám řídil. No a jak léta plynula, přidal se truhlík, bambula."
Jiří Dědeček

Znám docela dost golfistů, kteří nehrají turnaje. Raději si užívají náš krásný sport pouze v přítomnosti několika blízkých kamarádů a kamarádek, u kterých už mají prověřeno, že jejich osobnostní charakteristiky nenarušují harmonii a soustředění během hry. Shodně tito sociálně selektivní golfisté sdílejí nepříjemné zážitky z turnajů, kde měli vícekrát tu smůlu, že se ocitli ve skupině s někým, kdo byl obtížně snesitelný a kazil jim hru.

Určitě jste už také zažili, jaké je to hrát s chaotem, plačkou nebo s rozpínavým sebestředným jedincem, na kterého se hodí verše Jiřího Dědečka: „Byl jednou jeden břídil, který všechno sám řídil. No a jak léta plynula, přidal se truhlík, bambula. Budižkničemu s mamlasem, nekňuba, trouba s ťulpasem, ba i ten ňouma s popletou."
Z vlastní zkušenosti jsem zjistil, že ochranná izolační opatření během pandemie COVID-19 dokázala snížit úroveň sociálních schopností a odolnosti u významné části lidí. Patřím k nim. Po dva roky jsem preventivně ze strachu před nákazou hrál golf pouze sám nebo s manželkou.

Před několika dny, v době, kdy už v Brazílii, kde pracuji, je pandemie na ústupu a opatření se rozvolňují, se ke mně na prvním odpališti přidali dva známí. Je to starší manželský pár, on Australan a ona Brazilka, usazení v Brasília. Hrával jsem s nimi už v dobách mého prvního zdejšího služebního přidělení v 90. letech, takže teoreticky by pro moji hru neměli představovat rušivé sociální vlivy. Jenže během hry s nimi se mi zdálo, že si počínají chaoticky, jejich přítomnost mě rozptylovala a nebyl jsem schopen odevzdat ani slabší průměr obvyklého výkonu. Pak jsem si uvědomil, že oni na tom jsou podobně kvůli mé přítomnosti. Prostě a jednoduše jsme odvykli během pandemické izolace snášet a tolerovat rušivé sociální vlivy.

Vliv sociální interakce během golfu platí pro všechny
Jsem už docela známý tím, že si dělám legraci z módního trendu mentálního koučinku, neboť v té oblasti působí významné množství šarlatánek a šarlatánů. To ovšem v žádném případě neznamená, že bych podceňoval význam a schopnosti skutečných sportovních psychologů. Nejlepší golfisté světa v dnešní době pravidelně spolupracují se sportovními psychology a jednou z oblastí těchto terapií je zvyšování odolnosti vůči rušivým vlivům v rámci komunikace ve skupině hráčů na hřišti i při interakci s diváky a s tiskem.

Jenže i ti nejlepší golfisté jsou jenom lidé, takže navzdory pomoci psychologů zůstává většina z nich citlivá na některé druhy spoluhráčů. Většinou je to tajemství, o kterém se profesionálně mlčí. Tuto „omertu" porušil nedávno nadějný hráč PGA Tour, 26letý Beau Hossler. V programu SubPar Podcast přiznal, s jakou nervozitou čekají hráči PGA Tour před nadcházejícím turnajem na zprávu organizátorů, s kým budou hrát první dva dny ve skupině.

Jen pro začínající golfisty připomínám, že nejvyšší profesionální turnaje PGA Tour se hrají systémem, kdy první dva dny turnaje jeho účastníci hrají ve skupině sestavené organizátory z PGA. Další dva dny, většinou v sobotu a v neděli, již hrají ve skupinách podle dosaženého skóre.
„S kým hrajete první dva dny je velmi důležité, naprosto důležité," zdůraznil Hossler. „Všichni bychom se chtěli dostat na úroveň odolnosti, že nám to bude lhostejné, ale skutečnost je, že prostě jsou určití hráči, se kterými se ve skupině cítíte dobře. Proto tak napjatě čekáme zprávu, s kým budeme hrát. A v případě některých hráčů, když vám napíší, že s nimi strávíte dva dny, tak si řeknete – ouvej. A na hru s jinými se těšíte, protože víte, že vám hovor s nimi ulehčí přežití pěti nebo více hodin napětí. Těch pět hodin soustředění na hřišti je velká mentální zátěž. A každý už víme, že jsou někteří spoluhráči, s kterými je možné si to napětí v pauzách odlehčit, mluvit třeba o fotbale nebo prostě o něčem, co vás odreaguje. Myslím si, že nejlepší cesta, jak úspěšně hrát, je mít vedle sebe příjemné lidi a chvilkami se uvolnit. Když jste ve skupině s lidmi, kteří vám vyhovují, je to velká úleva. A před ránou potom můžete maximálně vystupňovat soustředění."

Jestliže jsou na složení skupiny a na různé druhy osobností ve své blízkosti tak citliví ti nejlepší z nejlepších, pak můžeme vycházet z hypotézy, že sociální vliv interakce ve skupině je ještě větší v případě rekreačních golfistů, kteří zápasí s celými kohortami vnitřních nejistot a obav ohledně kolísání herní výkonnosti.

Dalším faktorem, kvůli kterému pokládám rekreační golfisty za zranitelnější při vyrušení a znejistění, je dlouholetá zkušenost, že méně ovládají techniku soustředění na přítomný okamžik. Většina rekreantů žije oscilováním mezi obavami vycházejícími z minulých chyb a strachem z příští „minely".

Proto neuškodí připomenout si, s jakými typy „škůdců" se můžeme v rámci rekreačního golfu setkat.

Různé typy osobností, jež kazí hru
Arogance moci a peněz
Především musím předeslat, že sice existují určité typy osobností, které zkazí hru každému, ale do značné míry je naše alergie na vnímání sociálně obtížných spoluhráčů podmíněna našimi individuálními vlastnostmi a zkušenostmi. Vzhledem k mé profesi diplomata jsem za léta praxe (nepřekvapivě) získal zvýšenou alergii na aroganci mocných a bohatých.
Možná už jste také hráli ve flightu s oním výše citovaným „břídilem, který všechno řídí". Mezi úchylky takových „lepšolidí" patří například to, že si nevypnou mobil, protože přece musí cosi řídit stále. Takže na odpališti obzvláště obtížné jamky, vlevo les vpravo voda, takovému CEO vedle vás zazvoní telefon v bagu přesně uprostřed vašeho švihu s drajvrem. Je nutno pokračovat?

Do jaké míry může u některých jedinců vyvolávat pocit bohatství a vlivu patologické chování jsem v extrémní podobě zažil na hřišti Darovanský dvůr během mezinárodního mistrovství hendikepovaných golfistů. Dodnes z toho mám husí kůži. Organizátoři měli dobrý nápad začlenit novináře a zástupce sponzorů do flightů spolu se soutěžícími hendigolfisty, aby mohli pomáhat v některých situacích. Hrál jsem s hendigolfisty paraplegiky ze Španělska a z Velké Británie. Skvělí lidé. Za námi ve skupině byl nějaký nabubřelý mluvčí naší všemocné energetické firmy. Byl tak arogantní, že nedokázal čekat, až postižení golfisté v mé skupině dohrají a opakovaně do nich napálil svůj drajv. Umíte si představit, jak mi bylo a jak jsem potom hrál.

Chaoti
Mám golfového kamaráda, kterého lze bez přehánění popsat jakožto milého a důvtipného člověka. Pokud s ním ovšem nehrajete golf. Vyznačuje se vysokou mírou nezájmu o to, kde leží míčky spoluhráčů a pobíhá před nimi. Říká, že se snaží hrát „ready golf", neboli zrychlovat hru a hrát mimo pořadí. Ve skutečnosti spolehlivě kazí rány těm, kteří by měli hrát dříve než on a kvůli jeho předbíhání jsou nuceni hrát přes jeho hlavu.
Mezi chaoty lze v zájmu stručnosti zařadit i snílky a lunatiky, kteří chytají lelky (nebo WhatsAppy) v době, kdy by se měli připravovat na úder či pat, když hrají ti ostatní. Až ve chvíli, kdy na ně přijde řada, se probudí a začnou dlouze vyměřovat, uvažovat, měnit hole, číst dráhy a věštit z větrů. Po několika jamkách tímto chováním zničí hru ostatním ve skupině.

Plačky
Pro mileniály připomínám původ slova: „Plačka je označení pro ženu, jejímž úkolem bylo naříkat během pohřbů. Mužským protějškem plačky je oplakávač. Plačky a oplakávači byli účastníky pohřbů ve starověku a v Evropě od středověku do baroka, v nové době ubývají."
Bohužel musím nesouhlasit s Wikipedií. V rekreačním golfu plačky a oplakávači neubývají. Jejich podíl mezi golfisty se zdá být konstantní. Pokud máte tu smůlu, že vás osud svede s takovým člověkem do flightu, čekají vás zážitky náročné na nervy a trpělivost. Klasický oplakávač reaguje na špatnou ránu dvěma fázemi. V té první po nepovedeném úderu spustí takové lamentace, že proti tomu jsou „Plačky nad Finneganem" od J. Joyce snesitelný a srozumitelný zážitek. Pak následuje druhá fáze, ve které plačka nebo oplakávač nevyžádaně seznámí spoluhráče s tím, jak tady před dvěma týdny hráli birdie. A dneska tohle...!? Jak je to možné! Taková nespravedlnost!

Specifickou agresívní odrůdou oplakávačů jsou házeči a kopáči. Ti po nezdařeném úderu zahazují hole nebo s nimi sekají hluboko do ferveje. Je to hnusná deviace, která nepřidá partnerům na herní pohodě.

Učitelé národů
V tomto případě musím přiznat, že jsem kdysi patříval do této kategorie. V dobách, kdy jsem podlehl fascinaci vědy ve vztahu ke golfovému vybavení, jsem ještě před začátkem turnaje na prvním odpališti stačil poučit všechny ve skupině o vlastnostech jejich šaftů a vyložit jim, proč se pro ně nehodí. Dnes chápu, jak mě měli rádi.
Zvláště nebezpečnou variantou v rámci této kategorie jsou ti, kdo bedlivě pozorují švih a rány svých spoluhráčů a hned poté jim začnou vysvětlovat, co dělají špatně a jak by to měli hrát správně. Je to sice proti pravidlům, ale stále se takové chování vyskytuje. Za více než 40 let zkušeností mohu potvrdit, že taková nevyžádaná instrukce ohledně herní techniky uprostřed turnaje bývá hřebíkem do rakve výsledku.

Rovněž se v této kategorii vyskytují výřeční jedinci, kteří kontaminují předúderovou přípravu spoluhráčů vyprávěním, jak to tady hráli chytře docela nedávno. Kudy vede „seniorská stezka". Není to sice přímo v rozporu s pravidly, pokud nedávají rady a jen vyprávějí o své minulé hře, ale je to nebezpečný jed. Každý golfista má totiž svoji vlastní a silně individuální techniku vizualizace rány, její trajektorie a výběru místa dopadu míčku. Takový příběh, například jak to kdosi dokázal minulý týden zahrát chytře mezi bankry, případně jak to hodil do vody, může naprosto rozhodit vaši mentální přípravu před úderem a volbu rány.

Politolog
Nikdo po vás nechce, abyste při golfu plnili „bobříka mlčení". Naopak. Golf je sociální sport a – jak je v tomto článku několikrát zmíněno – povídání o příjemných věcech i humor jsou nedílnou součástí dlouhého pobytu na hřišti. Posvátné ticho náleží pouze krátké chvíli předúderové rutiny, jež zde rovněž nazývám „vstupem do boxu".
Jsou však témata, která na golf zásadně nepatří. V podstatě všechna velmi negativní témata narušující vnitřní rovnováhu. Snad nejhorší z nich je politika. Určitě už se vám stalo, že vás osud svedl do flightu s nějakým amatérským politologem, který od začátku vytrvale plká o politických intrikách, konspiračních teoriích, temných chapadlech „deep state" a tak podobně.

Když se nechám vtáhnout do takové debaty, mohu hned připočítat deset ran navíc k mému výsledku. Zdá se mi, že typ „politolog" ve skupině je ještě horší než notorický vtipálek, který ve chvíli, kdy se začínáte připravovat na příští ránu, zničí vaše soustředění otázkou: „A tenhle fór už znáte?"

Jak se bránit rušivým vlivům
V tomto výčtu sociálně obtížných spoluhráčů bych mohl pokračovat velmi dlouho. Určitě i vy máte bohaté zkušenosti s deprivanty a s negativními vlivy nežádoucí sociální interakce při golfu. Nyní zmíním některé možnosti, jak takový negativní vliv snížit.
Nejprve se podívejme, jaké reakce doporučují zahraniční odborníci, například Dr. Joan Kingová, která píše pro web Positive Mental Imaginery. Navrhuje následující reakce: Jednou z možností, jak snížit vliv rušivého chování spoluhráčů na vaši hru, je nepřikládat takovým prohřeškům přílišnou důležitost. Nenechat se emocionálně vtáhnout do konfliktu. Při nižší úrovni nevhodného chování spoluhráčů postačí tato diskrétní strategie. V závažnějších případech je nutno přijmout postoj.

Lidé jsou různí a mají různé osobnosti. Když zjistíte, že vás chování někoho ve skupině irituje a znemožňuje vám soustředění, nejprve zkoušejte takového člověka pochopit a ignorovat. Všichni nějak reagujeme na očekávání a frustrace. Něčí reakce vám připadají přehnané nebo trapné, ale zkuste to nevnímat.

Když se nedaří rušivé chování ignorovat, zvolte taktiku vzdálení se. Držte se dále od takového zneklidňujícího jedince, čekejte na svoje pořadí někde opodál, nemluvte s ním, sledujte přírodu nebo oblohu, dýchejte zhluboka a vzpomínejte na příjemné věci. V nejzávažnějších případech ovšem není zbytí a je nutno rušivého jedince konfrontovat, napomenout. Vždy se snažte to udělat zdvořile a komunikovat s ním nebo s ní slušně.
Za sebe dodávám, že když už není vyhnutí a je nutno vyrušující či asociální osobu napomenout, nečiňte tak v okamžiku, kdy jsou ve vás silné emoce. Počítejte do deseti a snažte potom svým chováním nepropadnout kulturně níže nežli dotyčný narušitel. Není nic horšího než na nevychovanost reagovat sprosťárnou. Osobně se v takových chvílích zoufalství a upřímné touhy po pomstě řídím radou básníka a filosofa Konfucia: Kdo se chce vydat na cestu pomsty, musí vykopat dva hroby.

Jednou z nejúčinnějších metod, jak čelit všem otravným spoluhráčům a přežít hru s nimi, je práce na vlastní mentální odolnosti a systematický trénink techniky, kterou nazývám „vstup do boxu a odchod z něj".

Jak vyplynulo z rozhovoru s Hosslerem, i ti nejlepší golfisté na světě nedokáží udržet po celou dobu hry na 18 jamkách potřebnou vysokou míru soustředění. Lidský mozek je totiž největším konzumentem energie v těle a nikdo nedokáže udržet po pět hodin dokonalé soustředění. Nikdo normální nevydrží hrát golf pět hodin mlčky a pouze s myšlenkami na herní techniku.
Proto i nejlepším profesionálům záleží na tom, aby pokud možno hráli ve skupině s příjemnými partnery, se kterými v přestávkách mohou „vypnout" a vyprávět si vtipy nebo se bavit o nevinných maličkostech. (Samozřejmě aniž by rušili ostatní.) Tím totiž chytře profíci šetří schopnost soustředění, aby mohli její maximum využít, až vstoupí do nejcitlivější fáze – do předúderové rutiny.

Předúderová rutina je nedílnou součástí každé rány a ovlivňuje její kvalitu. Lze vědomě trénovat přepínání dvou druhů chování na hřišti. Uvolnění a spoření energie mimo vlastní hru a časový úsek těsně před úderem, který nazývám „vstupem do boxu". Vysvětlím to na názorném příkladu.

Všichni víte, že u nás máme cvičná odpaliště otevřená, kde golfisté trénují blízko sebe v poměrně těsném kontaktu a vnímají své pohyby a zvuky. Ale také už máme cvičná odpaliště, kde vejdete do boxu a zavřete za sebou dveře a ocitnete se izolováni od rušivých vlivů. Jste tam sami a snadněji se soustředíte na cíle před sebou, které jsou rámovány stěnami boxu. Jakýkoliv vědecký experiment by prokázal, že všichni normální golfisté (s výjimkou narcisů) dosahují lepších výsledků, když trénují v boxu izolováni od rušivých vlivů. A jednou z nejcennějších schopností, které se můžeme naučit, je umění vytvořit si kolem sebe takový virtuální box klidu a soustředění bezprostředně před úderem a v jeho průběhu.

Z teorie i z vlastní zkušenosti vím, že schopnost odpojit se od světa a jeho hluků a rušivých vlivů a „vstoupit do boxu" je do určité míry ovlivněna naší osobností a mírou citlivosti. Jinak řečeno, máme rozdílné vrozené i nabyté předpoklady odolnosti proti vnějším rušivým vlivům. Ale do určité míry se může strategii „vstupu do boxu" naučit každý.
Tuto cennou schopnost můžete trénovat nejlépe během hry s přáteli. Golf je sociální sport a bez humoru a povídání by to byla nudná hra. Ale zkuste se cíleně učit oddělovat fázi komunikace s partnery od předúderové přípravy. Fígl je v tom, že když si uvědomíte jasně a zřetelně rozdílnost obou fází, snáze se naučíte přepínat vaše vědomí. Fáze sociální zábavy během chůze na hřišti a čekání vám pomáhá šetřit mentální energii. Fáze po „vstupu do boxu" slouží k odpojení od světa, k vizualizaci příští rány a jejímu co nejlepšímu provedení. Podle některých neuropsychologů se ve zmíněných dvou rozdílných fázích liší aktivita hemisfér mozku.

Podle vědecké práce „Right hemisphere has the last laugh: neural dynamics of joke appreciation" (Baldwin, Marinkovic, Cortney) je během zábavy a vtipkování – a to platí i pro pauzy během golfu – aktivní zejména pravá hemisféra a její prefrontální oblast. A teď ta hra začíná být zajímavá, protože opravdu mentálně odolní golfisté dokáží podle potřeby střídat aktivity hemisfér.
Jak lze najít na webu https://golfstateofmind.com/in-the-zone-golf/ je schopnost, jak si užívat zábavu při golfu a u toho hrát dobré rány, závislá na naší schopnosti střídat využití hemisfér. Jak již bylo zmíněno, během legrace při chůzi k odpališti a mezi ranami na ferveji je v mozku golfisty aktivnější pravá hemisféra. Pak ovšem končí legrace a hráč se postaví na odpaliště nebo dojde k míčku ve ferveji. A v té chvíli začíná magie „odchodu do boxu". Ta zahrnuje změny v dominanci hemisfér.

Pro přesnou analýzu vzdálenosti, síly větru, tvrdosti hřiště a vlastní spolehlivé délky – přebírá velení levá hemisféra. Ta dobře zvládá fakta a čísla. Ale v okamžiku, kdy jste využili levou hemisféru a jste hotovi s celou kalkulací, je nutno přepnout na hemisféru pravou, protože ona umí nabídnout ve vašem vnitřním vidění vizualizaci dráhy míčku. A má přímější vztah k následným svalovým výkonům během švihu.
Výše uvedený článek upozorňuje, že většina rekreačních golfistů chybuje právě při přepínání aktivity hemisfér. Zůstávají během úderu v zajetí technických myšlenek a nepřepnou včas z levé na pravou hemisféru, která by jim mohla dát uvolněný a plynulý švih.
Průběh střídání dominance hemisfér při golfu by tedy bylo možné zjednodušeně popsat následovně: 1) Zábava cestou k odpališti nebo k míčku na ferveji = pravá hemisféra, 2) Přesná kalkulace délky, větru, povrchu a výběr hole = levá hemisféra, 3) Vizualizace rány a její provedení = pravá hemisféra.

Tolik věda. Historie golfu rovněž zaznamenává různé předúderové rituály legend. Je to zjevnější stránka toho samého. Například velmi talentovaný australský golfista Jason Day dosahuje ideální předúderové rutiny tak, že přivře oči a začne dýchat pomaleji a hlouběji. To je dobrá technika, kterou doporučuji vyzkoušet. (Nejspíše je to moment, kdy přepíná z analytického výkonu levé hemisféry na uvolňující úderový program té pravé.)
Jinému naopak může posloužit, když se postaví za odpaliště a velmi soustředěně studuje dráhu míčku pro nadcházející úder a jeho cílové místo. Například Jack Nicklaus to používal a říkal, že v takové chvíli nemíří na bankr v dálce, ani na hrábě na jeho okraji, ale na konkrétní zub na těch hrábích. V průběhu tohoto soustřeďování se odkázal soustředit a pak odpojit od světa a jeho rušivých vlivů.

Závěr
Opakovaně čteme a slyšíme z médií, že „svět už nebude takový, jaký byl". Po čase se nám zdá, že se vše vrací ke starým pořádkům. Ale každý dlouhodobý traumatický zážitek přece jen nějak ovlivni náš mozek, naše schopnosti. V případě pandemie COVID-19 většina z nás disciplinovaně dodržovala opatření a různé formy izolace. Musíme přijmout jako skutečnost, že se to, i když snad jen dočasně, negativně projevilo u mnoha z nás na ochotě a schopnostech sociální interakce.
Proto považuji nyní za ještě důležitější a přínosnější, abyste vyzkoušeli techniku „virtuálního vstupu do boxu" před úderem. Není to tak složité, jak se zdá a může to hodně zlepšit hru každého z nás. Občas je to docela legrace si uvědomit, že máme mozek a můžeme si s ním hrát během přepínání aktivity hemisfér. Je to lepší než konspirační teorie...

Text: Ondřej Kašina
Ilustrační foto: IngImage
Převzato z časopisu GOLF 9-10/2022