Když se Michala Pospíšila zeptáte na to, čím je pro něj golf nejpřitažlivější, odpoví, že i svou nevyzpytatelností a neopakovatelností. Zahrát dvě stejné rány za sebou je v golfu zkrátka nemožné. Přesto v případě profesionála působícího na Albatrossu ona neopakovatelnost tak docela neplatí. To proto, že své první vítězství mezi profesionály v roce 2019 na hřišti ve Slavkově dokázal ještě dvakrát zopakovat. Naposledy letos v červnu při mistrovství Česka na rány.

To vypadá, že hřiště ve Slavkově je vaše oblíbené?

Vyhrál jsem mezi profesionály tři turnaje, všechny byly v rámci série Czech PGA Tour a všechny byly právě ve Slavkově, takže asi ano.

Jak je to tedy s tou neopakovatelností v golfu?

To platí bezezbytku. Zahrát dva stejné údery je nemožné. Obzvlášť hned za sebou. Může se vám stát, že zahrajete stejný úder, který jste zahráli třeba někdy před dvěma týdny, ale dva stejné za sebou, to se myslím nikomu nikdy nepovedlo. Důkazem jsou i akce, které občas dělá evropská tour. Vybere nejlepší a řekne: trefte hole-in-one. Hrají ze stejného místa, mají stejné podmínky, odpálí klidně i pět stovek míčků, a nic. Trefit eso se povede jen málokomu.

Máte za sebou zajímavou amatérskou kariéru, od druhé půlky roku 2017 jste profesionálem. V jakém stavu je aktuálně vaše golfová kariéra?

Dobrá otázka... Tím, že máme za sebou dva roky covidu, tak to byly takové dvě polosezony. Na přelomu roku 2019 a 2020 jsem měl navíc mononukleózu a zhubnul jsem ještě před covidem deset kilo. A aby toho nebylo málo, přetrhal jsem si vazy v kotníku vlastní blbostí.

Při čem?

Na motorce. Když se to všechno sečetlo dohromady, tak to byly takové složitější sezony. Covid znamenal menší počet turnajů, dlouho se všechno rozjíždělo. Tím, že je to už moje čtvrtá pátá sezona mezi profíky, tak taky trochu vyprchalo takové to počáteční: jdu do toho, prolomím to, něco dokážu. Nechci říct, že to vyprchalo úplně, ale určitě polevilo. Souvisí to i s tím, že mi letos bude třicet. To člověk začne přemýšlet o tom, co případně dělat dál.

A vymyslel jste něco?

Na konci roku mi přišla nabídka od mého dlouholetého kamaráda, který pracuje pro Trackman. Začal jsem pracovat na částečný úvazek pro tuto dánskou firmu a musím říct, že mě to ohromně baví. Je to neuvěřitelný produkt. Taky to ale samozřejmě bere nějaký čas. Když se mě lidi ptali, co budu dělat, když mi nevyjde golf, vždycky jsem říkal, že bych u něj chtěl zůstat. A to mě drží pořád. Ale na prvním místě chci pořád hrát. Zjistil jsem to letos, když jsem se vrátil na turnaje. I přesto, že hned na tom prvním v Egyptě v rámci Pro Golf Tour jsem neprošel cutem. Pořád mě to ohromně baví, ta soutěživost, adrenalin. Ještě nehodlám končit.

Už jste se zmínil o tom, že letos oslavíte třicáté narozeniny, ale v golfu věk zase až tak zásadní roli nehraje. Takový Richard Bland vyhrál svůj první turnaj na DP World Tour těsně před padesátkou. To máte ještě hodně času...

To je pravda, to mám skoro ještě dvacet let šanci. Je ale potřeba říct, že Bland sice vyhrál poprvé až ve 48 letech, ale už od pětadvaceti byl a je pořád členem evropské tour, nebo přinejhorším Challenge Tour. Nevyhrával, ale i tak ho jeho kariéra uživila. Zatímco když hrajete na Pro Golf Tour a pravidelně se neumísťujete v top 5 nebo spíš nevyhráváte turnaje, tak vás hráčská kariéra neuživí. Což znamená, že musíte dělat něco jiného, ale tím se vám krátí čas k tréninku. A musíte mnohem víc přemýšlet o tom, kolik peněz do svého sportu vrátíte.

Ve vašem medailonku ještě z amatérské doby máte jako svůj cíl vítězství na turnaji European Tour, tedy dnešní DP World Tour. Jak daleko, nebo naopak blízko je k jeho naplnění?

Myslím si, že když budu mít dvě dobré sezony, když budu dobře hrát a trénovat, všechno bude do sebe zapadat, tak šance vyhrát turnaj je. Jedním dechem ale musím dodat, že sice je, ale hodně malá. Ale jde to. Jako se to povedlo třeba Janě Melichové na turnaji LET v Berouně. Má teď navíc jistotu na rok a půl, že tyhle turnaje bude hrát dál, má krytá záda a starty na turnajích se pro ni stanou rutinou. Když se my dostaneme u nás na Challenge Tour, nebo dokonce na European Tour, tak je to jednou za rok. A přestože všichni známe ty poučky, jak k tomu přistupovat, že je to jako každý jiný turnaj a nedávat na sebe žádný extra tlak navíc, tak je to nakonec jen o tom, jak to člověk zvládne zpracovat. Nebo nezvládne.

Jak moc vám a dalším českým hráčům pomohlo, že Ondřej Lieser vyhrál Challenge Tour, získal kartu na DP World Tour a hrál i na olympijských hrách?

Pomohlo to strašně moc. Vždycky jsme říkali, že je důležité, aby někdo probořil tuhle hranici. Když se podívám nějakých deset let zpátky, tak osobně vnímám to, že vše začal Mára Nový, když uhrál top 5 na Pro Golf Tour a dostal se na Challenge Tour. Posunul tu hranici. Po něm přišel Standa Matuš a posunul ji zase o kousek dál. Pak přišel Ondra, dostal se na Challenge Tour, stal se tam dokonce jedničkou a posunul hranici, protože se dostal na DP World Tour. Když se podíváte na posledních deset let, tak sice jdeme pomalu a krok za krokem, ale progres tam je. V tom, kde byl náš golf před deseti lety a kde je dnes, vidím velký posun.

Pořád nám ale chybí vítěz v „první lize". Ženy už vítězky mají, dokonce dvě. Čím to je? Větší konkurencí v mužském golfu? Samozřejmě při vší úctě k ženskému golfu...

Je logické, že konkurence mezi muži je větší. Je tam mnohem víc peněz, větší sledovanost, což přitáhne víc hráčů, kteří to chtějí zkusit. Ať už z lásky ke golfu, nebo že si chtějí vydělat peníze. Větší konkurenci potvrzuje i to, že za Ladies European je LETAS a pak už není žádní nižší série. U chlapů je DP World Tour, pak Challenge Tour a pak ještě tři čtyři nižší série jako Pro Golf Tour či Alps Tour. A je to tam narvaný, na každý turnaj 150 hráčů.

Vy sám aktuálně hrajete právě na Pro Golf Tour. Několikrát jste měl turnaj výborně rozehraný, dvě parádní kola, ale to třetí se nepovedlo. Co chybí, aby vyšla všechna tři kola?

Tak tuhle otázku si sám kladu už posledních pár let. (smích) Myslím, že v jistotě mých ran se toho za posledních pár let tolik nezměnilo. Nově jsem začal spolupracovat s mentální koučkou Alicí Pospíšilovou a jsem na hřišti víc v klidu, než jsem býval. Samozřejmě mě i dnes špatná rána naštve. Jsem emočně výbušný po tátovi, takže to musím kontrolovat, ale už se nedostávám do extrémních záchvatů jako dřív. Navíc někdy ani nemáte pocit, že hrajete nějak špatně, neuděláte žádnou zásadní chybu, ale neproměníte jeden dva paty, přidá se jeden špatný odraz a rázem jste tři čtyři nad par.

V červnu jste vyhrál na Slavkově mistrovství ČR na rány. Jak takové vítězství člověka nabudí?

Je to vždycky paráda. Každé vítězství se počítá. Vzpomínám na to, jak Šimon Zach vyhrál v Americe na Havaji a v nějakém rozhovoru říkal, že golfista zase až tak častokrát nevyhrává. Že i když má dobrou sezonu, vyhraje tak dva tři turnaje. Takže, když se to podaří, je třeba si to užít, protože je to skvělý pocit. Mně se navíc povedlo ve finálové rundě zahrát osm ran pod par, což je jedna z mých nejlepších rund v životě.

V současnosti působíte na Albatrossu. V jaké roli?

Jsem pořád Playing Pro, ale zároveň jsem v druhém ročníku a studuji PGA. Takže jsem začal i trénovat.

Vy sám jste během své kariéry zažil několik známých trenérů. Keith Williams, Staffan Johansson či David Carter. Který vám dal nejvíc?

To je strašně těžké říct, protože každý z těch trenérů je úplně jiný. Myslím si ale, že když přišel Staffan poprvé do národního týmu, byla to obrovská změna. Za mě přinesl nejen českému týmu, ale celému systému a všem dalším trenérům neskutečné know how. Měl neskutečný a přirozený respekt, jasně nastavil pravidla a jeho organizace tréninkového procesu byla neskutečná. Měl týdenní kemp připravený doslova na hodiny tak, aby to dávalo smysl. Jeho práce přinesla hodně a je to vidět i na výsledcích.

Ptám se i proto, že trenéřina může být do budoucna jednou z cest i pro vás. Co byste si od nich vzal?

Ať hráči chtějí nebo ne, od trenérů si vždycky něco vezmou. Je to jako s rodiči. Když dítě vyrůstá, tak ho v mnohém utváří chování rodičů. V golfu také převezmeme mnohé, drily, způsob, jak přistupovat k tréninku, jak sáhnout do techniky. Určitě člověk vždycky něco okouká.

Takže je to taková všehochuť? Od každého něco?

Myslím, že ano. Keith byl hodně technický, nutil nás do drilu, měl jednu oblíbenou techniku, kterou po hráčích chtěl. David je spíš pocitový trenér, má cit pro hru, pro course management, kdy, kde a co hrát, jakou ránu zvolit. Je to i tím, že on sám byl kvalitní hráč. Staffan ten sázel na systémovou přípravu a teď je tady Harry Scott, který dá spíš na statistiku hráče. Kouká se na hráče ne podle techniky, ale podle toho, jaké jsou jeho výkony na hřišti a podle toho upravuje přípravu.

Už tady padla zmínka o trackmanu. Jak moc tahle technika zasáhla do tréninku a do hry?

Podle mě hodně. Sám jsem ho v minulosti nikdy nepoužíval. Jen na kempech, což bylo spíš testování, čeho jsme schopní. Nepoužívali jsme ho systémově pro pravidelný trénink. Je skvělé, že i federace má svého trackmana. Není to jen o technice, ale dají se měřit vzdálenosti, různá cvičení, testy na hole. Navíc s okamžitou zpětnou vazbou. Jsou to jasně daná čísla.

Trochu změním téma... Polsko už má díky Adrianu Meronkovi prvního vítěze na DP World Tour. Pravda je, že žije a trénuje v Dubaji, vše podřídil golfu. Je tohle cesta za vítězstvím?

Je za tím především strašně moc dřiny. Adriana pamatuji, když jsem s ním hrál na Kuňce v evropské kvalifikaci týmů. Hráli jsme foursome proti němu a Mateuszovi Gradeckému, který letos vyhrál turnaj Challenge Tour. Tihle dva jsou v Polsku nejlepší a za nimi dlouho nikdo není. Byli spolu i v zámoří na stejné univerzitě. Mateuszovi táta postavil i hřiště, aby měl kde hrát a trénovat. Adrian dře dlouhodobě, jde svou cestou a už několikrát byl blízko vítězství na evropské tour, takže jeho výhra byla na spadnutí. A přišla.

Kdy přijde ta česká?

Popravdě si myslím, že když bude Ondra Lieser zdravý, tak je schopný vyhrát. Víme, jaký je, když mu to sedne a bude sám sobě věřit. Jenže v poslední době měl problémy se zápěstím, nemohl pořádně hrát. Když jsem ho viděl na Kaskádě, jak se trápil, bylo mi ho líto. Když bude v pořádku, může klidně vyhrát.

A co váš cíl a sen vyhrát turnaj evropské série? Jak do toho zapadá?

Tak třeba letos u nás na Albatrossu při Czech Masters. (smích) Rozhodně je to ale bez záruky.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Ondřej Driml
Převzato z časopisu GOLF 7-8/2022