Když se řekne pamětník, většinou se každému vybaví postarší osoba „ozdobená" šedinami a vráskami a začínající skoro každou větu slovy: „Jóó, to za našich časů..." Když si ale povídáte s Lukášem Tintěrou, na nic ze jmenovaných charakteristik nenarazíte. Přesto se na české golfové scéně řadí v pouhých sedmatřiceti letech mezi pamětníky. Minimálně tím, že zažil všechny turnaje European Tour, dnešní DP World Tour, které se odehrály na území Česka. Celkem to byla desítka turnajů první evropské ligy. V golfu se navíc pohyboval a pohybuje hned v několika rolích – jako hráč, trenér i funkcionář.

Lukáši, čím jste dnes nejvíc? Hráčem, trenérem, funkcionářem? Nebo je to něco na způsob „all in"?

To jste řekl docela hezky. Asi to poslední, „all in". Jsem člověk, který si vždycky přál být nejlepší v tom, co dělá, ale je zřejmé, že když je těch funkcí víc, tak to nejde. Vždycky funguje jedno tak trochu na úkor druhého. Snažím se to korigovat, abych vše dostal do rovnováhy, ale je to těžší, než jsem si představoval.

Omlouvám se, když ve vašem případě použiji slovo pamětník. Držíte totiž zvláštní primát mezi českými golfisty – odehrál jste všechny podniky European Tour na českém území. Tři v Čeladné a sedm na Albatrossu. Můžete srovnávat – posunul se někam český golf?

Když se podíváte na výsledky českých hráčů, tak určitě posunul. Vzpomínám si, že jsme nedokázali procházet cutem ani v Německu na Pro Golf Tour a teď máme kluky, kteří dají cuty i na European Tour. Za deset let jsme se posunuli od toho, že jsme neprocházeli cutem ve třetí lize až po cuty v první lize. Akorát je to pro spoustu lidí pořád málo.

A je to málo? Golf si prošel docela zajímavým vývojem, přibyla hřiště, zlepšily se podmínky, přesto třeba ve srovnání s tenisem chybí stále hráči, kteří by hráli o vítězství. Golf u nás se sice posouvá, ale pomalu. Proč?

Aspektů, které vývoj brzdí, je spousta. V prvotní fázi to byl nedostatek informací. Nevěděli jsme, jak švihat, co dělat, jak správně trénovat. Dneska už to víme, ale omezující je spíš aspekt finanční. A můžete se zeptat Ondry Liesera nebo Filipa Mrůzka. Potvrdí, že tok financí je omezený natolik, že golf nelze dělat tak, jak by to správně mělo vypadat. V těch podmínkách, které jsou, to ale dělají, jak nejlépe můžou. Je docela absurdní situace, že náš nejlepší hráč, který startoval na olympijských hrách, musí někoho trénovat, aby se uživil. Asi si nikdo nedokáže představit, že by Petra Kvitová někoho trénovala předtím, než by odjela na turnaj. V golfu chybí subjekt, který by zajišťoval finance pro nejlepší, jako je to v tenisu.

Může v tom něco udělat Česká golfová federace?

Částečně ano, ale řekněme si, že ani tenisový svaz není ta hlavní organizace, která zajišťuje tok peněz pro své nejlepší hráče. To zajišťoval jiný subjekt, za kterým stál pan Černošek. V golfu se objevil například Prague Golf Team a bylo vidět, že hráči dělají pokroky. Když se ale tok peněz zaškrtil, nastal konec.

Zkuste srovnat, jaké jste měl možnosti, když jste s golfem začínal vy, a jaké jsou možnosti dnes?

To je docela úsměvné. Vyrůstal jsem tím, že jsem byl hlavně na golfovém hřišti. Driving jsem pořádně neznal. Jen jsem chodil dokola golfové hřiště. I to, jak se vyvíjel můj švih, bylo jiné. Dnes, když se do pěti let nenaučíte perfektní švih, tak skoro nemáte šanci se v golfu prosadit. Pomáhají k tomu moderní prostředky jako například trackman. My se jen dohadovali, kdo dal delší ránu, zatímco dneska to mají exaktně podložené čísly, statistikami. To vše urychluje vývoj mílovými kroky. Líbí se mi to a přeju to současným mladým hráčům. Já si prošel jiným vývojem, spíš tím klasickým, který rozvíjel víc kreativitu.

Přesto, nezahlodá občas červíček, proč to nepřišlo o deset let dřív...

Ale ano. Sám sobě si říkám, že je škoda, že jsem takové přístroje neměl, že jsem se mohl dostat dál. Ale na druhou stranu, není to jen o přístrojích. Je to také o podmínkách, o tom, jak hrajeme, o tom, že jsme patovali na pomalejších greenech. Musíte se ale přizpůsobit, jinak umřete. Tak to je.

Už to tu zaznělo, zahrál jste si na všech turnajích evropské série u nás. Co jste prožíval na tom prvním a co na tom zatím posledním?

Ten první, to jsem byl ještě skoro amatér, to bylo něco, jako když se vám plní sen. Člověk zažil něco, po čem touží a kde by jednou chtěl být. Kolem sebe jsme slyšeli: ty na to máš. Dodávali nám víru, že jednoho dne budeme součástí toho kolotoče. Postupem času ale tu naději spíš ztrácíte. Ten poslední start, to už byla spíš radost, že jsem pořád ještě součástí toho kolotoče, že to ještě můžu zažít a být u toho. A že jsem si to něčím zasloužil, když jsem v golfu tak dlouho.

Na jednu stranu splněný sen, ale nebylo to také docela tvrdé prozření, když se vám ani jednou nepodařilo projít cutem?

To je pravda. Určitě to vystřízlivění bylo. V prvních letech tu naději pořád živíte a máte ji, v těch posledních si pak říkáte: to není možné, proč to nedokážu? V prvních letech nebyl ten pohlavek tak citelný. Naděje pořád je. Poprvé si řeknete, že nemám zkušenosti, podruhé, že mi nesedí hřiště, potřetí dobrá, dneska foukalo, počtvrté, no, už bych měl něco dělat a popáté si už řeknete, že to se mnou asi není tak libový, jak jsem si myslel. To je realita. Ale zase vás to nakopne ještě víc dřít, snažit se být stejný jako ti jiní hráči.

Dá se s tím dělat ještě něco jiného?

Ptát se. Těch, co to umějí. Myslím, že mezi samotnými golfisty není nikdo, kdo by chtěl něco tajit. Pamatuju si jako dneska, když jsem se ptal Hansona, jak se hraje rána kolem greenu z rafu. A on vám to řekne. Já to pak pošlu dál. Když potřebuju pomoc, klidně řeknu třeba Standovi Matušovi: hele, nejde mi patování, podívej se mi na to, prosím. A on se podívá. To se mi na golfu moc líbí, že nestavíme mezi sebou bariéry. Tedy pokud jsme přátelé. A to většinou jsme. A já jsem navíc v tomhle směru takovej specifickej kluk.

Nakolik pomůže to, když se s vámi i velcí hráči baví a poradí?

Hodně. Jsme učení trenéry, kteří nám říkají, tohle by se mělo, takhle se to hraje. Ale tihle hráči umí vyhodnotit i to, co by vás vlastně ani nenapadlo. Ukáží novou cestu, ptají se, proč to nehraješ sem, je to tady širší, vyhneš se vodě, máš lepší úhel do greenu. Zahrajete hole-in-one a jste strašně nabuzený, nevíte, co dál dělat. Máte pocit, že se už netrefíte do míčku a vedle vás jde vítěz British Masters, který vám řekne: hele, golf nehraješ kvůli jedné ráně, ale kvůli osmnácti jamkám. Tak se seber, vrať se na zem a dohraj těch osmnáct jamek. Pokud s nimi komunikujete, odhalíte spoustu věcí. Ale taky vidíte, že i oni netrefí fervej, nepatují dobře. Jsou to jen lidi.

Když se ohlédnete zpátky, co považujete za svůj největší úspěch? Co se vám povedlo?

Je zajímavé, že jsem o tom nedávno dokonce sám přemýšlel. Co byl můj top úspěch v golfu? Asi by byl hodně blbý pocit, kdybych si musel říct, že jsem ničeho nedosáhl, i když jsem toho tolik vyhrál v amatérské i profesionální kariéře, že je těžké vybírat. Je ale pravda, že si dávám své cíle hodně vysoko, což mě někdy dost limituje, ale také zároveň posunuje dál. Myslím, že rok 2014 byl jedním z mých nejlepších. Vyhrál jsem dva turnaje české tour, dařilo se mi v Q-School, kde jsem se dostal až do final stage. Všechno mi lepilo. Byl to asi jeden z nejlepších roků.

Co ho odstartovalo?

Asi hned začátek roku. Hned to první vítězství. Na té vlně jsem se pak vezl celý rok. Postoupil jsem do Challenge Tour. Ale tam jsem narazil na další aspekty, o kterých jsme už mluvili. Ať už finanční nebo neznalost prostředí. I tak to byl hezký rok.

Jaký je život golfového profesionála v Česku?

Tím, že jsem dneska sekretář české PGA, znám životů českých profesionálů docela hodně. Od těch nejlepších až po ty, co jenom trénují. Od těch, co vydělávají relativně dost peněz, až po ty, co skoro nic nemají. Život golfového profesionála se nedá zařadit do jedné krabičky. Když se budeme bavit o kategorii playing pro, tak to není tak růžový, jak by si někdo možná představoval. Když vezmu top 10 našich profesionálů v Česku, tak tu máme hráče jako Ondra Lieser, který si vydělá kolem milionu a půl, ale ten na desátém místě si přijde na nějakých 100 tisíc korun. S tím se moc žít nedá. Jestli si někdo myslí, že být hrajícím profesionálem je terno, tak není. To je i ten důvod, proč řada hráčů ztrácí drajv, chuť pokračovat dál a dá přednost trénování.

To zní docela depresívně. Neexistuje nějaký fond, systém, který by pomohl těmto hráčům překlenout těžší období, aby mohli dál hrát?

Zatím spíš existují vize a myšlenky. Anebo jen poměrně skromná podpora. Česká PGA není nijak velká organizace, ale v jejím rozpočtu je kolonka grantový systém na podporu hráčů, kteří chtějí být hrajícími profesionály. Jsou na to nějaká pravidla. Něco se hráčům odpouští, něco se jim dává, mají třeba starty na našich turnajích zadarmo, ale ta pomoc je velice omezená.

Takže představa, že by třeba Ondra Lieser dostal na sezonu finanční podporu milion korun, je mimo?

Mně by se líbila, ale je nereálná. Neuskutečnitelná. I proto, že celý rozpočet PGA jsou tři miliony korun. To prostě nejde.

Je nějaká šance do budoucna, že se to změní?

Je fajn, že se o tom aspoň bavíme. Čím častěji se o tom bude mluvit, zvyšuje se šance, že se toho někdo chopí, že tu vizi vezme za svou. Pro rozvoj hráčů by to bylo skvělé.

Nechci se plést, ale myslím si, že podmínky pro golf jsou u nás slušné, byť limitujícím faktorem je počasí. Ale je tu dostatek hřišť, lepší se jejich kvalita...

To souhlasím. Kvalita hřišť se opravdu hodně zvedla. Stejně jako narostl počet kvalitních hráčů.

A co trenéři? To taky byla docela dost kritizovaná součást golfu.

Chápu. Trenérství se vždycky posuzuje podle nejslabšího článku, ale méně se mluví o těch úspěšných, kteří něco dokázali. Filip Mrůzek vám určitě potvrdí, že to byl jeho táta, který ho dovedl tam, kde je. Máme tu dost kvalitních koučů a kvalifikovaných trenérů stále přibývá. I oni mají lepší podmínky než kdysi. Vzdělávací semináře za účasti špičkových odborníků v oboru, kteří mají dostatek moderních informací. V dnešní době si informace ale získáte i sami. Pokud se chce trenér něco naučit a posunout se na vyšší úroveň, má dostatek možností.

Jak posunu golfu můžete pomoci v roli sekretáře Czech PGA?

Jsem výkonná síla. Můžu říkat svoje názory, ale musím respektovat a uvádět v život a praxi rozhodnutí představenstva PGA. Při našem omezeném rozpočtu jsou ale omezené i možnosti. Existuje Pro Team, grantový systém, nějaké další projekty, ale vše je bohužel finančně hodně limitováno. Kdysi ani tahle malá podpora neexistovala. Přiznávám, že jsem si představoval, že všechno půjde takhle (lusknutí prsty), a ono ne. Že to uděláme hned teď, okamžitě, ale realita je taková, že rok není žádný velký časový úsek. Nicméně krůček po krůčku se posouváme. Nejde všechno hned. I hráči, třebaže trénují každý den, se nestanou hvězdami ze dne na den.

Takže své představy o práci sekretáře jste musel postupně trochu korigovat?

Spíš rychle.

S českou PGA je už řadu let spojená série Czech PGA Tour. Jakou bude mít letos podobu?

V tuhle chvíli (Pozn.: Rozhovor vznikal na začátku března.) se ještě některé turnaje dolaďují, ale mělo bych jich být pět až šest. Finance se shánějí hůř a hůř, to je také realita. Když ale srovnám naši tour s okolními státy, má ta naše nějakou historii a byla by škoda o ni přijít. V Německu se ale PGA úplně odsekla od turnajů a předelegovala to na Pro Golf Tour, v Rakousku mají velký problém uspořádat pár turnajů, na Slovensku se tour tvoří, ale je to o pár turnajích, a v Polsku jsou to spíš Pro-Amy.

Nepadlo ještě téma spolupráce České golfové federace a české PGA. Jaký je stav?

Když hovoříme o turnajích, tak existuje projekt ČGF tzv. Czech Open Golf Tour. Loni se hrály dva turnaje poprvé, byly společné pro amatéry i profesionály. O užší spolupráci se mluví, ale ČGF obhospodařuje mnohem větší „rybník", mnohem víc turnajů než PGA, takže je někdy těžší najít společné téma.

A není to téma jasné? Golf?

To ano, to je jasné. Ale každý tam vidí to svoje, protože vychází ze svého prostředí. Ale to není problém jen v Česku. Dám příklad. Španělsko je jednou ze zemí, kde je PGA hodně silná. Před dvěma roky dostala španělská PGA od CPG, bývalé PGA of Europe, ocenění za nejlepší spolupráci s federací. V současné době se ale jakákoliv spolupráce rozpadla. Pouta a spolupráce mezi federacemi a PGA jsou napříč Evropou velmi podobné, ne-li stejné. PGA nezíská grant a dotace na golf, protože střešní organizací v zemi je federace. Ale i tady platí, že se nám podařilo udělat nějaké dílčí kroky.

Zkuste si zahrát na vizionáře. Kde bude český golf za pět let?

Vidím permanentní postup. Vzpomínám si, že vždycky, když čeští hráči neprošli na European Tour cutem, ptali se nás, kdy už to přijde. A když se to stalo, přišla otázka, jestli to není pozdě. Není. Je vidět, že se úroveň golfu u nás posunuje. Jen se trochu obávám, aby ten posun nepřibrzdil covid. Stačí se podívat třeba na Ondru Liesera. Chytil svou šanci skvěle, ale do toho mu vlezl covid se všemi důsledky. Rád bych řekl, že za pět let budeme mít jednoho dva hráče stabilně hrající na DP World Tour a snažící se o PGA Tour plus pět šest na Challenge Tour. To by bylo úžasné, ale faktor covid a současná válka na Ukrajině to můžou hodně přibrzdit.

Převzato z časopisu GOLF 3-4/2022
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Lukáše Tintěry a časopisu Golf