Jaká je úroveň českého sportovního golfu? Kam se posunul po třech desítkách let doslova bouřlivého rozvoje? Měřeno čistě výsledky, čeští hráči už dokázali zvítězit na podnicích třetí ligy na Pro Golf Tour, druhé ligy na Challenge Tour, mezi ženami už český golf registruje i vítězku v první lize na Ladies European Tour. Češi hráli i na posledním olympijském turnaji v Tokiu. Je to málo, nebo to odpovídá realitě? Odpovědi s námi hledal Luboš Klikar (na snímku vpravo), aktuálně technický ředitel ČGF, ale především člověk, který poznal český golf skrz naskrz z různých úhlů pohledu – ať už jako bývalý prezident GC Semily, během svého působení v České golfové federaci v různých pozicích, nebo jako mezinárodní rozhodčí.

Když začnu trochu zeširoka, laická veřejnost vnímá leckdy golf spíš jako procházku po hřišti než vrcholový sport. Jak byste popsal sportovní golf vy?

Je to řehole a sport jako každý jiný. A naštěstí ho jako sport objevuje stále větší počet dětí a mladých lidí. S klidným svědomím ho můžeme přirovnat ke sportům, které jsou veřejnosti více známy, jako je tenis, badminton, stolní tenis a další. Pro všechny platí to samé – hráč na sobě musí tvrdě pracovat, aby měl šanci uspět, aby byl odolný fyzicky i psychicky.

Takže stručně řečeno, golf se od ostatních sportů nijak neodlišuje?

Možná je o něco méně náročný po fyzické stránce, třeba ve srovnání s tenisem, ale o to víc golfista musí být silný mentálně. V golfu není druhé podání. Golfista se na rozdíl od tenisty poměřuje se všemi hráči ve startovním poli, jichž je třeba 144, a musí z nich být nejlepší. Tenista hraje v danou chvíli jen proti jedinému soupeři. Když vyhraje pět, šest či sedm zápasů po sobě, vyhraje turnaj. Má jen omezený počet soupeřů, které musí zdolat, zatímco v golfu má proti sobě celou smečku soupeřů a musí je porazit všechny. To je ten rozdíl, právě tohle vyžaduje obrovskou mentální sílu a odolnost.

Má golf něco speciálního oproti jiným sportům?

Každý hráč ví, jaký je nejkratší golfový vtip. Už to mám! Kdo propadne iluzi, že golf pochopil, nebo že se ho dokonce naučil, se brzy nestačí divit. Většinou se přesně od té chvíle začne potýkat s potížemi. Jeden příklad za všechny. Když Bryson DeChambeau prohlásil, že Augusta National má pro něj par 67, hned od hřiště dostal za uši. Kdo golf sleduje, ví, jak si v Augustě v minulých letech i letos vedl. Golf je hodně o pokoře a respektu.

Už tady padlo, že v golfu jsou nezbytné nejen fyzická kondice, dokonalé zvládnutí techniky, strategie, ale zejména psychika. Říká se, že v tenisu rozhoduje psychika v 60 až 70 procentech. Co v golfu?

Nechci, aby to vyznělo kacířsky, ale golf je co do techniky vlastně jednoduchý sport. To je řečeno s velkou nadsázkou a zjednodušeně, neboť tréninku hráč musí věnovat spoustu času, aby získal spolehlivou svalovou paměť. Říká se, že golf je z 90 procent o psychice a těch zbylých deset je zase psychika. Všechno je mezi ušima. Hráči světové špičky, a nejen ti, mají perfektní švih. Někdo ladnější, někdo méně, ale účinnost je naprosto srovnatelná. Umějí stejně dopravit míč z bodu A do bodu B. Co z nich nakonec dělá šampiony, je těch pár procent mezi ušima navíc. Jak jsou schopni ustát obrovský tlak, opakovaně vyhrávat. Dnešní konkurence je mnohem větší, než byla třeba na začátku osmdesátých let. Dnes se na túrách pohybují desítky hráčů a hráček, kteří mohou kdykoliv vyhrát jakýkoli turnaj nebo se v něm umístit hodně vysoko. V golfu nikdo nemá nic jisté, jak by určitě potvrdil Rickie Fowler.

Zatím jsme se bavili o světě, kam se ale posunul sportovní golf v Česku?

Pokusím se to vzít stručně, jinak bychom tím strávili hodně času... Pohyboval jsem se kolem našeho reprezentačního golfu, a myslím tím hlavně amatérského golfu, od roku 1998, takže skoro čtvrt století. Zažil jsem úspěšné i méně úspěšné roky. Také spoustu hráčů, od nichž jsme všichni čekali, že to budou konečně oni, kdo prorazí v Evropě a ve světě, ti, na něž se ostatní budou snažit dotáhnout. To se sice zatím nějak razantně nestalo, ale i tak se český golf za posledních 20 let výrazně výkonnostně posunul.

Jak a kam?

Z otloukánka někde vzadu se stal jedním z nejrespektovanějších sportů v Česku. Dnes patří mezi top 5 nebo top 8 sportů. Mnohonásobně se rozrostla infrastruktura, máme přes stovku hřišť, narostla organizovaná členská základna na nějakých 52 tisíc hráčů. Jsme víc vidět i díky návratu golfu na olympijské hry. Bohužel, anebo bohudík, na nás nikdo nečeká a stejným tempem jako u nás rostou výkonnost, počty elitních hráčů i další aspekty všude v Evropě a ve světě. Naši hráči se objevují na profesionálních túrách a začínají mít úspěchy. Na olympijských hrách v roce 2016 v Riu hrála jen Klára Spilková, loni v Tokiu už s ní byl i Ondřej Lieser. Už jen to, že se do Tokia dostal, byl úspěch a obrovské zviditelnění českého golfu.

Možná budu teď víc kritický. Řada lidí očekávala, že úspěchy českých golfistů budou přece jen výraznější. Že budou například v první evropské lize nejen hrát, ale i vyhrávat. Také proto, že na amatérské scéně dosáhli na řadu zajímavých úspěchů...

Vím, na co narážíte. Je to bohužel opakované zklamání. Sám jsem to prožil několikrát.

Použiji jako příklad jedno jméno, Šimon Zach. Před šesti lety skončil na ME na skvělém třetím místě. Před ním skončil Nor Viktor Hovland, za ním Skot Robert McIntyre. Oba už dnes hrají i vyhrávají na PGA Tour, resp. DP World Tour. Čím to, že mezi nimi není i český golfista?

Máte pravdu. Čeští hráči hrají mezi amatéry srovnatelně a často i lépe než hráči z golfově silnějších zemí. Jenže ti jsou v dospělosti najednou někde úplně jinde. Viz Viktor Hovland. Kdybych znal recept na úspěch v profesionálním golfu, určitě bych si ho nenechal pro sebe. Pravda je, že přechod z amatérského do profesionálního golfu je náročný, a hlavně velmi nákladný. A pokud hráč nemá hned na začátku nějaký výraznější turnajový úspěch nebo zajištěnou stálou podporu, je to hodně o trpělivosti. Ne každý ji má a vydrží. Někteří naši hráči jsou velmi dobří, když jim je 16 nebo 18, ale jako by jim docházel dech, když jim je 22 nebo 25 let. Uvidíme, jak to bude dál, ale možná jsem v tomto směru optimističtější než jiní.

Z čeho pramení váš optimismus?

Hodně očekávám od generace hráčů a hráček, kteří se vracejí a budou se vracet ze studií v Americe. Jiří Zuska, Tereza Melecká, Sára Kousková a další. To jsou jména, která by se měla začít objevovat, a hlavně prosazovat v profesionálním golfu. Pořád to je ale málo hráčů, ne takové množství jako třeba ve Švédsku, Nizozemsku či Rakousku. Kromě talentu je nutný i hlad po úspěchu, dravost, dostatek píle, vůle a víry. Bohužel ne všichni tohle mají ve své výbavě.

Dá se říct, když budeme teď mluvit o mužském golfu, že onou první významnou vlaštovkou byl Ondřej Lieser, když vyhrál v roce 2020 turnaj Challenge Tour a posléze i celou druhou evropskou ligu. Od té doby ale další takové vítězství nepřišlo.

Při každém takovém úspěchu se musí sejít spousta věcí. Možná jsme měli po vítězství Ondřeje velké oči, že naskočí do turnajů a hned bude vyhrávat nebo pravidelně končit v Top 10. Rozhodně dělá, co umí. Měli jsme a máme velká očekávání i v případě Šimona Zacha. To ale nejspíš i on sám od sebe. Je to typ atleticky vybaveného hráče, který by měl mít šanci se prosadit. Na druhou stranu, v golfu někdo zazáří dřív, jiný později. Golf má výhodu, že kariéra není omezena jepičím životem sprintera, že to je kombinace technických a fyzických předpokladů, psychiky a zkušeností. Takový Richard Bland hraje ve 49 letech nejlepší golf svého života. Stále nevidím důvod, proč by jednou vedle Američanů, Španělů nebo Britů nemohl v golfové špičce být i Čech nebo Češka. Nejsme méně šikovní nebo nadaní. Je to otázka času a podmínek.

Už to v našem povídání zaznělo, pro kariéru golfisty je nejnáročnějším obdobím přechod od amatérů mezi profesionály. Co dělá federace pro to, aby ho hráči zvládli co nejlépe?

Za dobu, co se pohybuji kolem golfu, se přístup ČGF hodně změnil. Když dříve amatér přešel k profesionálům, tak se – obrazně řečeno – za ním zavřela vrata a nikdo se o něj dál příliš nestaral. Jako bychom si neuvědomovali, že o jméno a reprezentaci českého golfu se starají hlavně profesionálové. Je sice fajn, že máme dobré amatéry, kteří bojují o medaile na mistrovstvích Evropy, ale skutečný obraz českého golfu skládají teprve profesionálové. Dnes se federace snaží o naše nejlepší hráče a hráčky starat bez ohledu na jejich status.

Jak tedy federace pomáhá?

Od roku 2015 jsme upravili tréninkový systém – a dnes v tom pokračuje sportovní ředitel Petr Šavrda – aby hrající profesionálové cítili z naší strany podporu. ČGF si samozřejmě nemůže dovolit takovou pomoc jako například ekonomicky silné Německo nebo Francie, ale díky působení kouče Staffana Johanssona u našich týmů víme, jak své nejlepší hráče podporovali a podporují třeba Švédové, Finové a další s námi srovnatelné země. Ve většině případů tato podpora nespočívá v penězích, ale v servisu, službách. Hráč se po přechodu k profesionálům ocitne v úplně jiné situaci. Najednou si musí zařizovat spoustu věcí, které dřív nedělal, které vlastně ani moc nezná a které ho odvádějí od golfu, trénování a koncentrace na výkon. Shání peníze, partnery, kouče, auto, co nejlevnější letenky, ubytování při turnajích a tak dál. Řada lidí to logicky nezvládá. Proto se ČGF snaží hráčům i po profesionalizaci pomáhat. Pořád jsou součástí týmu, pořád mají přístup k hlavnímu i kondičním trenérům ČGF, mohou, byť v omezené míře a na omezenou dobu, získat i finanční příspěvek.

V golfu stále funguje něco, co už v jiných sportech není. Dělení na amatérský a profesionální. Není to spíš na škodu?

Jistá omezení či diskomfort to samozřejmě přináší. Ale po dlouhých letech, kdy amatérský a profesionální golf byly od sebe docela striktně odděleny, se konečně posouváme k jednomu golfu. Open golfu. Jsme přesvědčeni, že amatéři a profesionálové musejí hrát spolu a jeden od druhého se učit, chceme-li, aby se zlepšovali. Země, které zavedly společné open túry už dřív, velmi rychle výkonnostně rostly. I my se snažíme tyto dva světy co nejvíc sblížit. Proto v extraligových týmech může hrát profesionál, proto jsme spustili plnohodnotnou Czech Open Golf Tour s velkou podporou Raiffeisenbank, hlavního partnera ČGF. Máme za to, že to je smysluplný projekt, z něhož budou nejlepší hráči a hráčky a posléze i český golf jako takový těžit.

Loni to byly dva premiérové turnaje, jak vypadá tour letos?

Loni to byly dva pilotní turnaje jen pro muže, letos to je pět turnajů pro muže i ženy. Loni se hrálo na Kaskádě a na Karlštejně, letos k těmto resortům přibyly ještě Beřovice, Kunětická Hora a Casa Serena. Máme skvěle obsazenou kategorii mužů. Dá se říci, že kromě Ondřeje Liesera startuje celá profesionální špička. Věřím, že i v kategorii žen bude přibývat profesionálek a že konkurence poroste. Na každém turnaji se hraje o 300 tisíc korun, 200 tisíc si rozdělí muži v Top 10, 100 tisíc ženy v Top 5. Kromě toho jsou ve hře i speciální ceny jako například divoké karty na hlavní profesionální turnaje mužů a žen konané v České republice.

Co si slibujete od open turnajů?

Porovnávání sil a schopností mezi amatéry a profesionály je důležité pro obě strany. Amatéry vystavujeme konkurenci nejlepších profesionálů a naopak profesionálové, kteří nejsou s to porazit amatéry ve své zemi, si určitě uvědomí, že bez další tvrdé práce na sobě jen těžko uspějí na zahraniční profesionální scéně. Je zajímavé sledovat, jak „hra o peníze" ovlivňuje naše přední amatéry. Pro řadu z nich to je motivující, ale současně i svazující. Ale takový sportovní život si sami vybrali a čím dřív si na takovýto tlak zvyknout, tím lépe pro ně.

Máme vítěze na Pro Golf Tour, máme vítěze na Challenge Tour. Kdy budeme mít vítěze i na DP World Tour?

To se bavíme o mužích, ale máme také vítězku LETAS a vítězku LET. Zatím jen jednu, ale nedávno byla blízko druhému vítězství Kristýna Napoleaová. Když se ale vrátíme k mužům, upřímně říkám, že nevím.

Zkuste si zahrát na prognostika?

To bych mohl přijít o všechnu reputaci... (smích) Popravdě, je to těžké, zvlášť když naše skupina hráčů je stále tak malá. V první evropské lize hraje jen Ondra Lieser, a ani on se nedostane na všechny turnaje. Díky společnosti Relmost se na vybrané turnaje dostanou i další Češi – Filip Mrůzek, Stanislav Matuš, Jan Cafourek, Michal Pospíšil a další. I tak je kontingent Čechů v Evropě pořád zoufale malý. Možná, kdyby jich bylo deset a hráli evropskou tour pravidelně, pak bych uvěřil, že do dvou tří let někdo z nich musí vyhrát.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Luboše Klikara
Převzato z časopisu GOLF 5-6/2022