Sezonu tak trochu jako na houpačce, nahoru a zase dolů, a to nejednou, má za sebou český profesionál Jakub Bareš. V červenci se zaskvěl na Challenge Tour na vyhlášeném hřišti v Adamstalu, v září triumfoval na Karlštejně a ve finálovém kole zahrál 63 ran, své dosavadní životní maximum. Zažil ale i horší chvíle. Třeba na Czech Masters na Albatrossu a deset ran nad par ve druhém kole podniku European Tour.

Jaká tedy byla sezona 2021 z pohledu 27letého českého profesionála?

Celkově beru končící sezonu pozitivně, ale bylo to takové nahoru a dolů. Měl jsem pomalejší začátek, ale v červnu a v červenci jsem zažil asi nejlepší sérii turnajů. To mě nakoplo. Už jsem si myslel, že i pokračování bude super, ale přesně v tom okamžiku bylo všechno opačně. To je golf.

Co se stalo?

Nevím, jestli jsem trochu nezpohodlněl, ale spíš jsem si špatně naplánoval turnaje. Hrál jsem úplně všechno a přišel zlom. Najednou mi to začalo lítat všude možně a místo, abych si dál držel sebevědomí, tak jsem začal přemýšlet o všem možném a co se děje. To mě dost nahlodalo. Začalo to už na Czech Open v Berouně, pokračovalo na Czech Masters a na Pro Golf Tour v Kynžvartu. Na těchto turnajích jsem se z toho hrabal úplně nejhůř. Potom jsem se ale zase dostal trochu nahoru a vyvrcholilo to na Karlštejně, kde se mi podařilo zahrát životní kolo. Ale od té doby to zase padalo. Snažil jsem se to překonat, ale nešlo to. Na Pro Golf Tour jsem tak dohrál na negativní vlně.

Zkuste zapátrat v předchozí sezoně a nalézt, co se opravdu povedlo a naopak, co byste docela rád vymazal?

Mám dva momenty, na které jsem docela pyšný. Na Challenge Tour do Adamstalu jsem dostal na poslední chvíli pozvánku od pana Dědka, takže jsem šel do turnaje bez cvičného kola a hřiště jsem neznal. A nakonec se mi povedlo zahrát čtyři kola s minusovým skóre a pod 70 ran. To hřiště je sice krásné, ale zároveň hodně specifické, a ani trochu snadné, takže to považuju za skutečně dobrý výsledek. A potom Karlštejn. Už pro mě bylo důležité, abych konečně zase vyhrál nějaký turnaj.

A to méně povedené?

Mezi největší negativa se řadí určitě Czech Masters a 10 ran nad ve druhém kole. Zároveň jsem na to navázal osmičkou na Pro Golf Tour. Dvě velká čísla po sobě ve dvou turnajových kolech, to bylo to nejhorší v sezoně.

Odehrál jste celou škálu turnajů: Pro Golf Tour, Challenge Tour a vyzkoušel si i European Tour. K tomu řadu domácích turnajů. Co vám ukázaly? Na Pro Golf Tour jste například odehrál jen pět akcí, ale třikrát jste skončil v top 10...

To bylo to období, kdy jsem jel na pozitivní vlně. Měl jsem tři starty na Pro Golf Tour a pokaždé skončil v top 10. Jenže pak přišel Kynžvart a závěr Pro Golf Tour, kde jsem byl pro změnu herně dole. A co mi turnaje ukázaly? Na Pro Golf Tour je důležité se soustředit nejen na to dávat cut, ale spíš končit do desítky. I na téhle úrovni musíte hrát pod par všechna tři kola. Ale je fakt, že na téhle úrovni ještě není tolik elitních hráčů. To začíná na Challenge Tour. Zahrál jsem si letos na třech turnajích druhé evropské ligy.

Co vám daly?

Zjistil jsem, že přemýšlení hráčů, kteří tuhle sérii hrají pravidelně, je jiné než moje. Oni to berou jako obyčejný turnaj a za týden je čeká další, zatímco pro mě ten první byl doslova svátek. Druhý start jsem už bral víc v pohodě a třetí zase trochu jinak než ten první. Tohle je důležité se naučit, abych bral i starty na Challenge Tour jako každý jiný turnaj. A taky už je tady obrovský rozdíl mezi hráči v krátké hře. Tu dlouhou zvládají všichni relativně podobně, ale v proměňování patů nebo zachraňování se z těžkých pozic, v tom je asi největší rozdíl.

A co European Tour?

Tam je to vidět ještě víc. Tam je navíc hřiště nastavené ještě úplně jinak, než jsme normálně zvyklí, takže je potom znát i rozdíl v dlouhé hře. Jestli trefujete ferveje, nebo ne. Když jsem je netrefoval, mělo to potom návaznost na průběh celé jamky. Spíš jsem se už jen zachraňoval, než abych útočil na vylepšení skóre.

Když srovnáte letošní rok s tím předchozím, byl lepší, stejný nebo horší?

Určitě lepší a určitě přinesl posun k lepšímu. Zahrál jsem víc nižších výsledků. Podařilo se mi zahrát dvakrát -7, dvakrát -5 a jednou dokonce -9 na Karlštejně. To mi minulý rok nepřicházelo. Ostatně, loňská sezona byla z mého pohledu nepříliš povedená. Řekl bych, že jedna z nejhorších za posledních pár let. Teď to chce navázat v příští sezoně na všechna ta nízká skóre, a ještě je malinko znásobit, aby se stala častější, ne tak vzácná. A ještě jednu pozitivní věc vnímám. Že nejnižší skóre jsem většinou zahrál ve finálových kolech. Třeba pět pod par v Adamstalu, sedm pod par na Slavkově nebo minus devět na Karlštejně. Beru jako velké pozitivum, že dokážu na konci zapnout a dostat se ze sebe to nejlepší.

Aktuálně hrajete a trénujete na Albatrossu. Vypadá to, že tam vzniká hodně silný golfový tým.

S tím souhlasím. Tvoří se tam velice kvalitní tým. Dlouho se tam nehrály žádné týmové soutěže, ale to se změnilo. Hrál jsem za tým mužů v první lize a postoupili jsme do extraligy. Hrají tam bývalí i současní reprezentanti. Řada kvalitních hráčů. Michal Pospíšil, ale také Julien Brun či Haydn Porteous. Máme tam i skvělé trenérské zázemí.

Když mluvíte o trenérském zázemí, kdo trénuje vás?

Upřímně řečeno, aktivně netrénuji s nikým od okamžiku, kdy jsem se vrátil z Ameriky. Ale stále spolupracuji s Petrem Němcem. To je člověk, který mě v golfu posunul nejvíc. I předtím, než jsem šel do Ameriky, ale i během studia. Spolupracujeme spolu stále, ale nesetkáváme se přímo. Komunikujeme na dálku a řešíme co a jak.

Stačí to? Není důležité, aby byl trenér fyzicky přítomný?

To je možná poněkud divná věc. Trochu mě v tom poznamenala i Amerika. Tam jsme byli zvyklí, že trenér s námi byl úplně všude. Na tréninku, během cvičných kol, při turnajích. V Česku si ale nemohu dovolit zaplatit trenéra, aby se mnou jel na čtyři dny na turnaj, sledoval mě a opravoval. Takže případné problémy konzultuji s Petrem Němcem, ale poladím je sám. Mnohem víc mi chybí spíš caddie. Asi by pro mě byl momentálně důležitější. Příležitostně mi ho dělá mladší brácha, ale jinak hraju sám.

Už tu zaznělo něco o silných zbraních hráčů na Challenge a European Tour. Jaké jsou ty vaše a s čím naopak nejste až tak spokojený?

Budu se možná opakovat, mezi své silně zbraně počítám krátkou hru. A schopnost přepnout do jiného módu při jamkovce. Rád hraju jeden proti jednomu, ale nedaří se mi to bohužel přenést do hry na rány. Jamkovka je formát, který mi vyhovuje. Proti konkrétnímu soupeři hraji radši než proti všem a hřišti. Víc se dokážu vybičovat, abych neprohrál. A slabší stránky? Větší konzistence. Třeba dva týdny je jednou z mých nejlepších holí drajvr, ale pak si s ním další dva týdny nevěřím. To samé platí i pro moje delší železa. Mnohem víc mi sedí krátká hra, i když i tady se mi někdy stane, že nevím, co s tím.

Například?

Třeba právě na European Tour na Albatrossu. Hřiště je jinak nastavené, rafy jsou mnohem těžší a na to nejsme zvyklí. Když hrajeme českou túru nebo Pro Golf Tour, podmínky jsou jiné, snazší. Od lidí pak často dostáváme otázky, proč na European Tour v Česku nehrajeme dobře, když přece Albatross známe a můžeme tam trénovat. Jenže během těch dvou týdnů, co se hřiště připravuje, se zcela změní, je úplně jiné. Tohle je potřeba změnit, abychom na tak připravených hřištích hráli častěji, zvykli si na to.

Jak vypadá takový všední den Jakuba Bareše během golfové sezony?

Snažím se vstávat docela brzy, tak kolem sedmé osmé. Mám ale rád pomalejší rozjezd, se snídaní, s kávou. Pak strávím nejvíc času na chippingu. Přiznávám, že mám hodně rád různé chipovací soutěže s kamarády. Pak přidám i nějaký driving, bez toho to nejde, ale maximálně tak „vystřílím" dva koše za dva žetony. To je pro mě strop. Vycházím ze svých zkušeností a potvrdili mi to trenér v Americe i tady reprezentační kouč Staffan Johansson. Radši hraju hřiště než nějaké drily. Tedy pokud na něčem nepracuji. Většinou strávím tak dvě hodiny na chippingu, hodinu patování a hodinu driving. Odehraji devět jamek a prokládám to tím, že si dám oběd, kafe. A také nějaké soutěže. Třeba o kafe, někdy o peníze, ale taky o menší fyzické tresty.

O fyzické tresty? Tak to mě zajímá...

Někdy jsou to žabáci, někdy v podřepu musíte obkroužit green. To dokáže hodně rozpálit stehenní svaly... (smích). Ale je fakt, že někteří raději hrají o peníze. To tolik nebolí.

Jakou máte žabákovou bilanci?

Letos jsem dělal žabáky jenom jednou. Většinou prohrávám, když se hraje o peníze. Fyzické tresty se mi naštěstí vyhýbají. Ale když jsme se bavili a denním programu, tak také pracuji na kondici, cvičím, běhám. A také spolupracuji s fyzioterapeutem. Dělám cvičení na záda, takové to válení po zemi. Možná to vypadá směšně, ale je to důležité. Bohužel letos narušilo moji sezonu i vykloubené rameno před Challenge Tour na Kaskádě. A taky to podle toho dopadlo. První kolo jsem ještě zvládl za tři pod, ale v tom druhém už jsem nebyl schopen zahrát míček, když skončil v rafu. Snažím se zpestřovat si každý den co nejvíc, protože nemám rád stereotypy, ale v době turnajů to jde leckdy hodně ztuha. Nejčastěji je to odehrát turnaj, odjet, vyprat, sbalit, vybalit, do toho uklidit byt, odpočinout si, potrénovat a zase na turnaje. To je pak těžké něco vymyslet.

Život golfového profesionála v Česku není evidentně úplně nejsnazší...

Není to vůbec lehké, ale ani jsem nečekal, že to bude procházka růžovou zahradou. Nejhorší to bylo během nejtěžší covidové krize. Nejistota panovala kokem turnajů i sponzorů. Já mám podporu na Albatrossu, kde mohu zadarmo trénovat. Od Přerosta a Švorce mám auto na sezonu, což je velká pomoc. A podporuje mě Bobovka, bobová dráha ve Špindlu a v Harrachově, kterou má můj kamarád z golfového klubu Prosečné. Trochu mě podporuje od začátku i Česká federace, ale 90 procent nákladů si kryju sám. I to mě motivuje během sezony, abych byl schopen poplatit nejen náklady golfové, ale i životní.

Jak těžké je udržet čistou hlavu pro golf, když musíte přemýšlet o tom, jak zajistit peníze na golf?

Těžké to je. Je hrozně obtížné udržet čistou hlavu. Když máte díky sponzorům pokrytou celou sezonu, hraje se úplně jinak. Soustředíte se jen na výkon, protože jste sportovec, ne na to, co ještě všechno musíte zařídit kolem.

Končí jedna sezona a začíná příprava na novou. Jak bude vypadat ta vaše?

Moje příprava je každý rok hodně specifická, protože trávím většinu zimy na lyžařském kopci. Už roky dělám instruktora lyžování a snowboardingu v lyžařské škole u své mamky. Letos bude trochu změna – dostal jsem vše na starosti a školu sám povedu. Mám to tak každý rok. Beru to trochu i jako odpočinek od golfu, většinou trvá tak dva až dva a půl měsíce, kdy nesáhnu na hole. Ale samozřejmě máme ve Vrchlabí simulátor, takže tam můžu ráno a večer zaběhnout a potrénovat.

Kdy plánujete návrat ke golfu?

Aktivnější tak v půlce února. V březnu bych rád vyrazil za teplem, nejspíš do Turecka. Záleží na tom, co budu hrát. Pokud Pro Golf Tour, tak začnu až evropskou částí a vynechám Maroko. Nemůžu si dovolit být tak dlouho pryč. Evropská část Pro Golf Tour začíná v dubnu, takže přes měsíc přípravy stačí. Pokud bych třeba dostal šanci zahrát si i Challenge Tour, záleží na tom, kam bych se dostal, a podle toho bych přizpůsobil i přípravu.

Kam byste se chtěl v příští sezoně posunout?

Mým cílem je hrát Challenge Tour. To však půjde, pokud bych získal nějaké pozvánky, případně přes Pro Golf Tour, ale to se bavíme až o další sezoně. Chtěl bych sbírat body do světového žebříčku. To je moje hlavní priorita. Nicméně pro to musím hrát hodně dobře.

Dá se tedy říct, že letošek byl testovací a příští rok bude průlomový?

Ten letošek byl spíš takový freestyle. Vše bylo hodně ovlivněné a dané covidem. Když jsem přestupoval mezi profesionály, dal jsem si dva roky a potom uvidím, co a jak dál. Z tohoto pohledu bude ten příští rok hodně zlomový.

To vypadá skoro jako takové „buď, anebo"?

Golf je běh na dlouhou trať. Záleží na hodně proměnných, na sponzorech, na turnajích, jak se daří... Není to až taková pohádka. Může být, když se daří, ale taky to může být hodně stresující záležitost, když to nejde. Beru to tak, že budu mít i jiný příjem ze zimy, abych měl peníze na golf. Že mi poskytnou trochu jistotu a rezervu. Ale nechci a nikdy nebudu v golfu prodělečný. Zatím se mi pokaždé podařilo být na svých, ale nedovedu si představit, že se další pět deset let budu plácat z nuly na nulu. To opravdu ne. Golf mám rád, hraju ho rád, ale nechci si ho zkazit tím, že budu pořád ve stresu, že musím hrát, protože nemám jinou možnost.

Převzato z časopisu GOLF 10/2021
Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Jakuba Bareše