Pokud bychom začali stručně krátkou novinovou zprávou, stačilo by nejspíš napsat, že závěrečný turnaj série Czech PGA Tour 2022 na brněnské Kaskádě vyhrál Dominik Pavouček. Pokud bychom ale chtěli stručně popsat golfový příběh čerstvě 27letého profesionála, to už by tak snadné nebylo. Není totiž zdaleka pouze golfový. Na svůj věk toho stihl totiž docela dost – začínal jako basketbalista, hrál a trénoval beach volejbal a také tančil. Docela pestrý záběr, ale golf nakonec zvítězil. A o něm převážně a plánech v něm jsme si povídali...

Máte za sebou docela pestrou sportovní minulost. Máte tím pádem z čeho brát – od fyzické kondice přes obratnost až po další schopnosti. Můžete z toho čerpat i v golfu?

Určitě ano. Je výhoda zvládat víc sportů. I proto, že mají hodně společného. Možná se to na první pohled nezdá, ale v golfu se dá čerpat i z jiných sportů. Z basketbalu jsem získal určitě cit pro míč, vizualizaci letu míče, koordinaci těla a fyzickou připravenost. Navíc i schopnost používat obě ruce, pravou i levou, sledovat prostor, protože basketbalista nemůže koukat do země. Jiné sporty mi určitě pomohly v tom, že jsem v golfu docela rychle postupoval.

Přesto jste s golfem začal naplno až v 16 letech. Někdo by řekl, že je to už dost pozdě...

Nemyslím, že to bylo úplně pozdě. Když jsem poslouchal kluky, co se vrátili z Ameriky, taky říkali, že je tam spousta sportovců, kteří dělali více sportů až do patnácti, šestnácti let, a až když se blížila univerzita, tak se začali specializovat a připravovat na jeden konkrétní sport. Beru to tak, že vždycky je šance dostat se na nějakou úroveň.

Přesuneme se do současnosti. Máte za sebou docela akční rok. Začal jste jako amatér, stal se profesionálem, vyhrál zajímavé turnaje... Zkuste ho sám shrnout z vašeho pohledu?

Rok 2022 byl neuvěřitelný, protože vyšel nad očekávání dobře. Dal jsem si za cíl, že chci vyhrát jeden turnaj, abych si udržel stabilní výkonnost, která mě posune na profesionální úroveň nejen v Česku, ale i v zahraničí. To se myslím všechno povedlo. Dokonce přišly i tituly, které byly tak trochu navíc. A ještě jako další bonus navíc jsem se setkal s člověkem, který se mnou žije můj sen – dostat se v golfu, pokud možno, co nejvýš.

To mluvíte o kom? A partnerce? O sponzorovi?

To druhé je správně. Je jím Jaroslav Štoček. Byla to tak trochu shoda náhod. Bral jsem na hřiště maminčinu kamarádku a pomáhal jí s golfem. Seznámila mě se svým manželem a s ním jsem se dohodl na spolupráci.

Začal jste rok ještě jako amatér, stal se profesionálem a golf se stal vaším zaměstnáním. Golf ale také stojí peníze, takže mít finanční krytí je důležité. Jak jste na tom vy?

Finanční krytí je alfou omegou pro každý profesionální sport. Ať už pochází od rodiny nebo od sponzora. Jako příklad si můžeme vzít Ester Ledeckou. Kdyby neměla otce, který pro ni téměř všechno obětoval, tak by podle mého názoru nikdy nedosáhla toho, čeho dosáhla. Minimálně na začátku své kariéry. Je za tím ale samozřejmě strašně moc dřiny, ale mít zázemí a finanční jistotu je alfou omegou, aby člověk mohl uspět. Jedete na turnaj s tím, že tenhle výjezd stojí třeba 50 tisíc, ale když nic neuhrajete, jste okamžitě minus 50 tisíc. A když se to nastřádá, tak jsou to velké peníze. To si běžní lidé nemůžou dovolit.

Hrát pod takovým tlakem asi není to pravé ořechové...

To máte pravdu, to opravdu není.

Vyhrál jste turnaj v rámci Czech Open Tour, rok jste uzavřel vítězstvím na Grand Finále Czech PGA Tour na Kaskádě. Hrál jste ale i na turnajích Challenge Tour a na Czech Masters v Česku. Čím to, že v měření sil se zahraniční konkurencí jste nedokázal prodat to, co jste převáděl na domácí scéně? Je to tak velký rozdíl?

Podle mě ano, je to rozdíl. Člověk se najednou ocitne v prostředí, kde se necítí tak sebevědomě. Není to ale proto, že by si najednou přestal věřit. Místo toho vidí najednou na vlastní oči své vzory, hrdiny, ke kterým vzhlížel. A najednou se objeví takové ty běžné myšlenky, jestli sem vůbec patřím, jestli na to mám. Osobně si myslím, že na to mám, ale chce to čas a zvyknout si na trochu jiné prostředí, když na vás dýchne atmosféra turnajů, jiná organizace, jiná úroveň než turnaje, které jste dosud hrál. Hlava najednou řeší moc podnětů a nedokážete se stoprocentně soustředit na svůj výkon. Ale řekl bych, že na mé, už čtvrté Challenge Tour, co jsem hrál, tedy na té poslední, jsem se už začal blížit výkonům, které jsem schopen předvádět na běžném turnaji v Česku.

Dal jste si nějaký časový limit, kam a do kdy se chcete posunout?

Já si takové limity nedávám. Ani v dětství ve školce jsem nikdy nechtěl být astronaut. Nic takového. Vždycky jsem se chtěl živit profesionálním sportem, ale od mých dvaceti let to nešlo, protože to nedovolily chybějící finance. I proto jsem se stal beachvolejbalovým trenérem, abych si vydělal na to, abych sport mohl dělat. Nechci si dávat žádné cíle typu, že teď budu tři roky makat a hrát a pak se uvidí. Ano, mám krytí na tři roky, dám tomu všechno, ale neříkám, že když se to nepovede, tak skončím. U sportu chci zůstat a snažím se najít cestu, jak v něm prorazit.

Oslavil jste 27. narozeniny, ale vaše CV je docela pestré. Basketbal, golf, beach volejbal, tanec a znovu golf. Když se ohlédnete zpět, co a který sport či aktivita vám daly?

Jako první byl basketbal a ten mi dal tak osmdesát procent všeho, co mám dneska. Za to vděčím svým trenérům, kteří mi byli mentory, vychovali mě k pokoře, k tréninku a k tomu, co a jak dělat, aby se člověk posouval. Dali mi i sportovní morálku, pokoru, respekt k autoritám. Beach volejbal mi dal fyzičku, koordinaci těla, na písku stabilitu a pohyb trochu jiný než na pevné zemi. Tanec pak asi dovršil veškerou koordinaci. Nejdřív jsem vnímal tanec jako jeden pohyb, ale čím víc jsem do něj pronikal a dostával se výš, zjistil jsem, že profesionální tanečníci se sice pohybují jako jeden celek, ale ovládají zvlášť prsty u nohou, špičky, následně kolena, boky, jinam jde hlava, jinam ruce. Ta koordinace tanečníků je neuvěřitelná.

Vy už jste byl v minulosti jednou i golfový profesionál. Proč jste jím nezůstal, co se stalo?

Myslím, že jsem se profesionalizoval v roce 2018 nebo 2019. Bylo to v době, kdy jsem už tři roky trénoval beach. Potkal jsem jednoho člověka, který mi nabídl, že by mě podpořil finančně, když se vrátím ke golfu. Byl jsem tehdy mladý a rychleji jsem konal, než přemýšlel. Už jsem to kdysi říkal, bez peněz k profesionálům nelez. Je hezké být u nás profesionálem, ale všichni víme, že ho to neuživí. Tedy pokud chce hrát, a ne dělat trenéra.

Co rozhodlo o tom, že jste se stal golfovým profesionálem podruhé?

Asi láska k tomu sportu a využitelnost do budoucna, protože přece jenom je golf přívětivější nejen po finanční stránce, ale hlavně po věkové a fyzické stránce. Je mi už 27, ale nemyslím si, že jsem starý. Ve většině sportů, které jsem dělal, je to přitom takový vrchol kariéry a pak už to začíná upadat. V golfu ale může vrchol kariéry klidně přijít i ve 40 letech.

Bylo při rozhodování zásadní, že věk není až takový, obrazně řečeno, strašák?

Určitě jedno z hlavních kritérií, ale ze všeho nejvíc láska k tomuto sportu. Když jsem přestal hrát basket, vysnil jsem v teenagerských letech, že budu nejlepším českým golfistou. Přeji si to stále. A třeba jednou i nejúspěšnější na světě, ale to už je hodně ambiciózní. (smích)

Tak když prorazit do světa s golfem, co je vaše největší golfová zbraň?

Asi drajvy. Rány z týčka. Dřív jsem s tím měl problém. Měl jsem z ostatních sportů sílu a dynamiku, takže jsem odpaloval daleko, ale nebyl jsem schopný korigovat tolik směr. Postupem času se ale drajvy staly mojí největší zbraní. Tedy délka a přesnost.

Když se bavíme o délce ran, pochlubte se svým nejdelším odpalem?

V minulosti v Mladé Boleslavi se mi povedlo napálit 375 metrů. Bylo to na pětiparu a pak už jsem hrál jen 75 metrů do greenu. Letos se mi ale povedlo v zahraničí napálit drajv na 385 metrů. Sice trochu s pomocí větru, ale zase to byla jamka po rovině. Ten pocit byl neuvěřitelný, skoro se ani nedá popsat.

Z toho plyne, že se řadíte do kategorie hráčů, kteří sází na délku svých ran?

Rozhodně ano. Letos jsem ale začal pracovat se dvěma novými trenéry, kteří mi ukázali, jak se golf má opravdu hrát strategicky. Když hraju v Česku a hřiště je připravené, jak je u nás běžně obvyklé, tak můžu naplno využívat svou délku, a nemusím se tolik soustředit na přesnost. Pokud se ale týče hřišť na evropské túře nebo na Challenge Tour, tam musí převládat strategie nad testosteronem.

O tom, co vás drží, jsme už mluvili. Co opak, slabina, něco, co vás tu a tam zradí a na čem musíte ještě víc zapracovat?

Každý máme silnější a slabší stránky. Mojí slabší stránkou se stala krátká hra. Není slabinou na turnajích na českých okruzích, protože greeny tady nejsou tak tvrdé ani rychlé a rafy nejsou tak vyrostlé. Proto mě tady krátká hra drží. Ale když se dostanu na vyšší úroveň, jakou je třeba evropská tour, je to horší. Ale neřekl bych, že je to nedostatkem techniky, spíš tím, že takovým podmínkám nejsem vystavený tak často.

Sám jste připustil, že na velkých turnajích hraje velkou roli hlava. Jak se vám ji daří „ukočírovat"?

Jde to tréninkem. Je to možná jeden z nejvíce opomíjených faktorů v golfové přípravě. Lidský mozek je vlastně sval, nebo přesněji řečeno – je cvičitelný jako klasický sval. Pokud ho člověk necvičí, tak sval leniví. Dá se to řadou způsobů. Přes práci se sportovním psychologem, ale ani to nemusí být psycholog. Může to být kamarád na tréninku, který vám dá jiný pohled, nebo trenér nebo v mém případě třeba i moje přítelkyně, i když bohužel už bývalá. Ale na začátku mi pomohla nejvíc. Otevřela mi oči i v tom, na co se soustředit. Sportovní psychologie mě baví dlouhodobě, četl jsem o ní hodně knih a přihlásil jsem se i na nějaké semináře. A plánuji to dělat dál.

Když už mluvíte o plánech, jak bude vypadat vaše zima a také další sezona?

Jak se snažím posouvat stále výš, tak i sezona začíná stále dřív a dřív. Ta česká začíná na konci dubna, ale ta moje, počítám, už v únoru. Příprava začala vlastně hned po skončení letošní sezony. Byl jsem měsíc ve Španělsku, trénoval a budu se tam ještě vracet. V plánu máme se Šimonem Zachem vyrazit do Saúdské Arábie a zahrát si dva turnaje MENA Tour, která dnes spadá pod LIV Golf. Chtěl bych zapracovat do své hry všechny změny. Druhá půlka prosince by měla být ve znamení klidu a oddechu a hned po novém roce se znovu vrhnu do přípravy. Nejdřív ve Španělsku, a když vyjde Dubaj, tak i tam. Od února mě pak čekají už turnaje.

Jaké a kde budete hrát?

Budu hrát Pro Golf Tour. V jednání jsou i nějaké starty na Challenge Tour, ale vnímám, že potřebuji nabírat zkušenosti, takže pojedu tam, kde bude možnost hrát.

Pro Golf Tour startuje turnaji v Egyptě a v Maroku. Počítáte s tím, že budete hrát i tam?

Chci začít hrát Pro Golf Tour od začátku, tedy i tam. Bez toho bych pak měl minimální šanci umístit se v money listu v top 5, což je můj hlavní cíl. Měl jsem na tohle téma hodně rozhovorů s trenéry a podle nich je dobré se soustředit na jednu cestu, kterou zvolit, a nenechat se příliš rozptylovat dalšími nabídkami kolem. Takže tím hlavní je Pro Golf Tour a uvidíme, kam mě to dovede.

Ještě před pár roky vypadalo jako naprostá utopie, že by český golfista mohl startovat na olympijských hrách. Ondřeji Lieserovi se to povedlo. Jsou pro vás olympijské hry motivací a zároveň je dobré vědět, že to jde?

Olympijské hry jsou pro mě obrovskou motivací. Od malička sportuji a vždycky jsem v sobě nosil sen dostat se jednou na olympiádu. Vím, že spousta golfistů to vnímá jinak, třeba i proto, že za to nejsou placení, ale když to vezmu z čistě sportovního hlediska, tak nic většího, než olympijské hry není. Majory jsou nádherné, ale je to jen svátek golfu. Hry jsou svátkem všech sportovců. A jsou něčím, kam se chtěl dostat.

Může v tom pomoct i to, že Ondřej Lieser ukázal, že je to reálné?

To, co dokázal Ondra, bylo pro český golf fenomenální. Ondra se stal tak trochu hnacím motorem tím, že byl první. Může to pomoci podpoře sportu, otevřít řadě lidí oči, protože tady dlouho platilo jakési stigma, že český golfista nikdy nic nedokáže. Ondra otevřel hodně lidem oči a ukázal, že se to dá.

Na mezinárodní golfové scéně zatím Češi sbírají spíš jen drobečky. Po více než třiceti letech sice už máme hráče na DP World Tour, ale na vítěze stále čekáme. Je pro vás i tohle lákadlem?

Samozřejmě, že to pro mě je obrovská motivace. Doufám, že to ode mě nebude znít příliš „mačochisticky", ale jako správný chlap chci být nejlepší a dokázat něco, na co budu hrdý nejen já, sportovní komunita, ale i lidi v téhle zemi. Něco, na co budu hrdý, že jsem to dokázal, nebo aspoň, že jsem do toho dal všechno.

Co je tedy vaším snem? Hrát evropskou tour, nebo rovnou PGA v Americe?

Jelikož jsem v Americe nestrávil delší dobu – byl jsem tam jednou a jen týden – takže je to pro úplně neznámé prostředí, nijak se proto tím směrem nehrnu. Že bych třeba zkusil Korn Ferry Tour a pak se pokusil dostat na PGA Tour. To ne. Nejdřív se pokusím projít všemi evropskými úrovněmi, a když se mi poštěstí dostat na tu nejvyšší, tak tam hrát dobře a třeba touhle cestou se dostat do Ameriky.

Pojďme na chvíli odbočit k vašemu golfu. Jaký je váš nejlepší výsledek na kolo?

Pokud budeme mluvit o hře s kamarády, tak 60 ran na Karlštejně. Hráli jsme o peníze a mně se povedlo zahrát 60 ran. Na turnaji jsem letos zahrál 64 ran a dorovnal jsem Ondru Liesera a český rekord na Kunětické Hoře.

Zažil jste na golfu i „den blbec", kdy jste měl chuť hole zahodit?

Zrovna taky letos. Po intenzívní přípravě jsem celý natěšený na hru a plný pozitivních emocí, jak mi to jde a hraju dobře, hrál Nations Cup ve Španělsku. Jak už to bývá, když je člověk moc hrrr, tak ho to dožene. Přesně to se mi stalo. Najednou to vypadalo, jako když hraju golf úplně poprvé. Míček lítal všude možně a bylo to pro mě psychicky náročné. Na druhé straně mi to ale otevřelo oči, že je třeba brát přípravu komplexně a dát i prostor pro regeneraci.

Co se v takové chvíli dát dělat, pokud se vůbec něco dělat dá?

I z takové krize je dobře se snažit vytěžit maximum, poučit se, protože takové chvíle mohou i na té nejvyšší úrovni. Čím lépe je člověk dokáže zvládnout emočně a pokusí se napravit, co napravit lze, tak si myslím, že ho to vlastně posouvá dál. Od svého trenéra ve Španělsku nosím v hlavě jeho větu, že dobrý golfový hráč není definován jeho nejlepšími výsledky, ale tím, jak je schopen zvládat ty nejhorší.

Na jakých hřištích hrajete nejraději? Jaká jsou vaše oblíbená?

Asi jako každý mám typy hřišť, která mi sedí a naopak nesedí. V Česku mě vždycky baví jít hrát Albatross, Oaks, která jsou hodně designová hřiště, ale sedí mi i Ypsilonka, Čeladná, Ostravice, která jsou nádherně zasazená do krajiny a jsou hodně technická. Jedno úplně nejoblíbenější nemám, ale sedí mně hřiště s pětipary s dostřelitelnými greeny druhou ranou.

A vaše vysněné hřiště?

Asi jako každý golfista bych se chtěl podívat a zahrát si v Augustě National. A nejlépe na Masters.

Jak byste popsal svou hru?

Moje hra se rokem 2022 hodně změnila. Stala se víc strategickou, trpělivou. Dřív jsem byl zvyklý i ze všech sportů, kterými jsem prošel, z basketu a volejbalu, být maximálně agresívní, protože je to správný návod na to, jak vyhrát. Golf je ale víc strategická hra, někdy je důležité trpělivě čekat, být pokorný a vyčkávat na vhodný okamžik.

Musel jste kvůli téhle změně ve svém nastavení v hlavě hodně ubrat?

Je to tak. Hodně jsem změnil přístup. Ta moje původní hodně agresívní hra se dá hrát na určitém typu hřišť, která to dovolují. Bohužel, nebo bohudík, na profesionální úrovni jsou hřiště nastavena tak, že část jamek lze hrát agresívně, ale pak jsou kombinace jamek, které je potřeba odehrát strategicky a s pokorou.

Představte si, že teď si spolu povídáme za rok ve stejnou dobu a blíží se konec roku 2023. S čím budete spokojený?

Budu spokojený s tím, když se moje hra zase posune dopředu. Když se ohlédnu za rokem a řeknu si, že jsem udělal kus práce. Nechci to přímo definovat tím, že musím udělat kartu na Challenge Tour nebo se musím dostat na evropskou tour. To přijde samo jako odměna za tvrdou práci. Sám dobře vím, že jsem schopen se ještě posunout, zlepšit své slabší stránky. To všechno vás dostane výš. A tou sladkou odměnou bude karta na Challenge Tour. Nebo v budoucnu i na DP World Tour.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Archiv Dominka Pavoučka
Převzato z časopisu GOLF 11-12/2022