Prožít bohatý život je nejspíš snem každého člověka. Ne každému se to podaří. To ale neplatí pro Barboru Barcalovou. Stačí – obrazně řečeno – jen lehce pootevřít vrátka a nestačíte se divit. Vystudovala práva, pracuje jako advokátka, patřila mezi přední české golfové amatérky, dnes se podílí na řízení české PGA, vychovává pět dětí, čtyři dcery a jednoho syna ve věku od tří a půl roku do 17 let. A aby toho nebylo málo, ještě spoluvlastní restauraci v golfovém resortu v pražských Hodkovičkách. A golf samozřejmě hraje stále. Nejčastěji se svými dětmi. Aktivit spíš hned na několik životů... A také témat na povídání víc než dost.

S dovolením se vrátím trochu do minulosti. Jaké jste měla golfové sny, když jste s golfem ve 12 letech začínala?

Musím trochu přemýšlet, protože už je to dávno. Hrála jsem do té doby tenis, ale pak jsem onemocněla a rok a půl jsem nemohla hrát tenis v tempu, v jakém se na vrcholové úrovni hraje. Jsem z Karlových Varů a tam má golf tradici. Přivedla mě k němu mamka. Na rozdíl od golfu tenis bolí, možná i proto mě golf bavil hned. A docela mi to šlo. Měla jsem sílu, byla jsem vysoká a bylo to menší utrpení než při tenisu, kde se muselo běhat a trénink byl nepoměrně tvrdší. To stejné jsem použila se svými prvními dětmi. Napřed hrály tenis a až potom golf, aby ho měly rády. Jestli se mi to povedlo, to nevím, to se nejspíš ještě uvidí.

Takže s golfem jste žádné sny spojené neměla?

Určitě nějaké ano, ale při zpětném pohledu vidím, že jsem se hodně nechala ovlivnit svým okolím i trenéry, od nichž jsem slyšela, že tím, že jsem nehrála golf odmala a začala pořádně až ve třinácti letech, je už pozdě a že nemám moc šancí se nějak víc prosadit. To mě dost odradilo od toho si před sebe stavět větší výzvy. Nebo sny. Dnes už zpětně vím, že když má člověk potřebné fyzické dispozice a do té doby sportoval, může s golfem začít i později.

Viz třeba dnes Kristýna Napoleaová, která začala s golfem poté, co skončila s fotbalem?

Přesně tak. Dnes už nejsme tak negativní, ale pár lidí dokáže zkrátka ovlivnit život.

I tak jste se ale vypracovala do české amatérské špičky. Když jste v roce 2011 přestoupila mezi profesionálky, myslela jste stále na golfovou kariéru?

V téhle době, jestli si dobře vzpomínám, jsem už vrcholově ani moc hrát nechtěla. Spíš jsem si chtěla tenhle sport užít. Tehdy jsem už pracovala. Dělala jsem koncipientku v advokátní kanceláři, měla jsem dvě děti a golf jsem brala spíš jako koníček, který jsem chtěla dělat trochu lépe.

Dařilo se to?

Tím, že jsem byla doma s dětmi, měla jsem možnost víc trénovat a brala jsem děti sebou. Měla jsem nějak v hlavě, že když uvidí mě, jak hraju, budou chtít taky. Rodiče přece mají jít příkladem. Přiznávám, že jsem svým způsobem nemocná tím, že potřebuji být v pohybu. Přes léto golf, v zimě lyže. Chodíme na golf skoro každý den, a když jednou v sobotu nejdeme, tak se mě děti ptají, co se stalo, že nejdeme. Třetí dcera se sice golf naučila, dobře švihá, ale nemá ke golfu vztah. Říká, že jsme blázni, a nechápe, proč skoro každý den jezdíme na golf a vstáváme třeba v šest ráno, když jedeme na turnaj.

Vystudovala jste práva, tři roky v německém Passau a pak na Univerzitě Karlově. Už jen skloubit studium práv a golf nebylo jednoduché...

Práva nejsou moc těžká škola... (smích) S golfem to bylo v pohodě. Mnohem těžší to bylo v tom, že už na škole jsem měla děti. To bylo mnohem těžší. Ale člověk zase nenavštěvoval tolik večírků, takže moje studijní výsledky šly paradoxně nahoru. Pomohlo mi i to, že otcem dětí byl právník a dokázal mi dodat sebevědomí, že tohle třeba není až tak těžká zkouška. Vždycky jsem chtěla mít zkoušky co nejdřív za sebou a nechtěla je opakovat, takže jsem se na ně naučila precizně.

Máte evidentně ráda výzvy. Vystudovat práva, hrát golf na špičkové úrovni, vedle toho vychovávat děti, pracovat v české PGA, k tomu je potřeba hodně energie. Bez nějakého poklonkování, někomu by to, co všechno stíháte, vystačilo na několik životů. Kdeberete tu energii a motivaci?

Z něčeho musím na prvním místě žít, a tím je advokacie. Golf mě baví, takže jsem od něj nechtěla úplně odejít. I proto jsme s dalšími kolegy kandidovali do české PGA a pracujeme pro český profesionální golf. Proč to dělám? Baví mě to. Nemám ráda něco jako volný čas. Když ho mám, nevím, co dělat.

Jak náročné je všechno, co děláte, naplánovat?

Musím se pochválit, jsem hodně dobrý plánovač. Mám všechno v hlavě doslova na minuty. Někdy stačí, aby mi špatně skočily semafory na křižovatce, a je problém. Pro někoho, kdo se mnou kdy spolupracoval, to mohlo být občas i těžké, protože nemám ráda, když někdo přijde pozdě.

Na jak dlouho dopředu plánujete, co budete dělat vy a vaše děti?

Jsem kozoroh, takže rozplánovaný mám vlastně celý život. Dětem dělám turnajové plány na sezonu, podrobnější pak dělám na měsíc, ještě podrobnější pak na týden. Diář mám úplně plný. Někdy mám tolik práce, že se do diáře zapomenu podívat. A pak si večer říkám: ajajaj. Naštěstí máme dobrý tým v kanceláři. Tam máme na všechno lhůty, které se kontrolují každý večer, jestli vše odešlo, jak má. Zrovna teď, když spolu mluvíme, řeším další tři úkony. Na jedné akci mě zastupuje jedna kolegyně, na druhé druhá a na třetí pojedu. Neočekávané věci jsou stresující a naplánovat dovolenou je někdy nemožné.

Jak vypadá takový váš všední den?

Dělí se většinou na dny, kdy chodím cvičit a kdy ne. Když ano, tak to jsou ideální dny. V osm ráno začnu cvičením s trenérem ve fitku, potom jedu do kanceláře, nebo k soudu, něco udělám, rozdělím úkoly a někdy kolem třetí jedu pro děti, co se už dokážou samy o sebe postarat. Dovezu je na nějaký sport, na tenis, na golf. Pak posbírám zbytek a jedeme domů. Najíme se, pustíme televizi, ale spíš jako relax. Nejsem už moc schopná číst, což mě mrzí, ale vzhledem k mému povolání, řeším problémy hodně lidí a nechci řešit další. Tak si radši pustím Ordinaci v růžové zahradě, abych to nehrotila. Dřív jsem každé ráno otevírala Seznam, ale to už taky nedělám. Abych se dočetla, že si nezatopíme, někdo někoho napadl, to už nechci. Moje míra stresu je už naplněná a nelze tam už nic přidat.

Dá se říct, kolik času z denního rozvrhu zabírá práce, advokacie, golf a rodina?

Teď je ve hře i syn, kterému je devět let. Na toho jsem se teď zaměřila, protože jinak by měl tendenci celý den hrát nějaké hry. Takže se snažím udělat co nejdřív svou práci, a když to jde a je počasí, vzít ho na golf. To platí všeobecně. Snažím se udělat svou práci do dvou do tří odpoledne a potom něco dělat s dětmi. Na golfu je dobré to, že si jdeme zahrát všichni. Většinou chodíme ve čtyřech a skoro vždycky se u toho pohádáme. Takže to není úplně rodinná pohoda.

Na golfu a hádat se? O co?

Ne o co, ale spíš mám sklony být trochu cholerická. To nepopírám. Když si pak vezmu na golf nějaké zprávy z práce, nějaké starosti, které nepřidají na klidu, a dětem golf zrovna nejde, začneme na sebe „štěkat". Nebo když navrhnu, že budeme hrát o peníze. Oni si vždycky chtějí nějak přivydělat, ale na to, abych je ještě vozila někam na brigádu, aby si vydělali tisícovku, už nemám prostor. Tak někdy hrajeme o peníze. Nebo je motivuji třeba při turnajích. Jenže často to je tak, že vyhrávám já, přestože oni už dneska hrají golf lépe. Hlavně Miriam. Takže se stane, že po třech jamkách vedu o tři stovky, což ona neunáší, takže se začneme hádat.

Při golfu?

To je podobné, jako když spolu jdou manželé nebo partneři. V mém případě jsou to děti.

Bavíme se o vašich dětech, povězte jejich jména, věk a jak na tom jsou s golfem, abychom měli přehled?

Ester je 17 let, hraje za Hodkovičky a má handicap 3. Nechci ji křivdit, ale z mého pohledu nedává golfu a všemu kolem, třeba fitness, tolik času a energie, aby mohla hrát golf na profesionální úrovni. Má golf víc jako koníček, ale i za to jsem ráda. Miriam je patnáct a byla první rok v Americe na střední škole. Nevím, jestli tu ambici mám jenom já, ale doufám, že i ona, aby to jednou zkusila mezi profesionálkami. Juditě je dvanáct a golf nehraje. Gabrielovi je devět. Neříkám, že ho golf nějak výrazně baví, ale snad se k němu přehoupne. Elizabeth je teprve tři a půl roku, takže má ještě čas. Ale už dokáže odpálit golfový míček.

Vzhledem k vaší práci v české PGA máte přehled o stavu českého profesionálního golfu. Jak na tom je?

Máme v PGA dva směry – vzdělávat trenéry a potom máme hráče. Teaching Pro a Playing Pro. Devadesát procent našich členů jsou trenéři. Kdo chce hrát golf na profesionální úrovni, musí do toho investovat velké peníze.

Jak těm, kteří golf chtějí hrát na profesionální úrovni, může pomoci PGAC?

Hospodaříme s necelými třemi miliony korun. To není žádná sláva. Naše příjmy jsou výhradně příspěvky od členů a úhrady za školné. Nemůžeme jakožto přidružený subjekt České golfové federace čerpat žádné dotace, takže nějaká výrazná finanční podpora jednoho dvou nejlepších hráčů není možná. Snažíme se je podporovat různými benefity, turnaji, možností hry zadarmo. Jdeme cestou pořádání turnajů, aby měli kde hrát a měli možnost si něco přivydělat. Snažíme se držet turnaje v rámci naší Czech PGA Tour, ať jednodenních nebo dvoudenních, aby si profesionálové zahráli o slušné peníze. Dobrá zpráva je i to, že se u nás objevily nově i open turnaje, které pořádá federace, a i na nich si čeští profesionálové mohou zahrát a uhrát nějaké peníze.

Český golf už má vítěze mezi ženami i na Ladies European Tour, mezi muži zatím ale jen v nižších sériích včetně Challenge Tour. Má šanci někdo z českých golfistů vyhrát i v „první lize"?

Šanci má každý. Musí ale dřít a jít za tím. Ondra Lieser je extrémně talentovaný hráč, ale měl nějaká zranění. Přesto se pak ke golfu dokázal vrátit a získat kartu na European Tour. Golf je o hlavě, o kvalitním zázemí. Když ale někdo jde za svým cílem, není důvod, aby to někam nedotáhl.

Když mluvíte o cílech, vy sama jste přiznala, že jste se nechala ovlivnit okolím a nedala golfu úplně všechno. Budete o to víc tlačit na své děti?

Nebudu říkat, že ne. Byla bych ráda, aby se jim podařilo naplnit to, co mně ne.

Neriskujete tím takové to „maminkovství"? To, že vás děti občas nebudou mít rády?

To se může stát. I proto, že jsou holky v převaze. Vztah matka dcera je vždycky složitý. I proto jsem chtěla, aby Miriam šla na akademii, aby ji učil někdo jiný, aby s ní trávil čas i někdo jiný. Když jsme spolu, tak se stane, že nejde pro slovo daleko. Pak slýchám takové to: co ty mně chceš radit? Moje rada je vždycky špatná. (smích)

Jak řídíte svůj domácí tým? Nebo už máte i svou pravou ruku?

To vůbec. Pomáhají mi snad jen pod pohrůžkou smrti nebo že budou o hladu. Jakožto děti dvou advokátů znají dobře svá práva. I to, že je moje povinnost živit je.

To pochytili tak rychle?

To ano. To, co jde k jejich dobru, v tom jsou obdivuhodně dobří, informovaní a kovaní.

Jak často se dostanete na golf?

Většinou, když někam jedu, třeba i do zahraničí přímo za golfem. Jako rodina máme členství na Oaks Prague a letos jsem tam odehrála jen několik osmnáctek. V devadesáti procentech jdu s nějakým ze svých dětí a hraju s ním. Loni jsem ještě nosila synovi jeho dětský bag, letos už má vozík, takže mě díky tomu tolik nebolí záda.

Vzpomenete na svůj nejlepší výkon z poslední doby, který vás potěšil?

Mě nejvíc potěší, když mě u golfu nic nebolí. Oproti minulosti daleko víc cvičím, ale ten pohyb je tak specifický, že když ho neděláte aspoň pětkrát týdně, cítíte ho na svém těle víc, než je zdrávo. Mně dělá radost už jen to, že si jdu golf zahrát.

Co golf ve vašem životě znamená?

Demonstrovala bych to na jedné situaci naší rodiny, když jsem kdysi jednomu z dětí říkala: cože, ty nemiluješ golf? Od té doby si ze mě dělají srandu a tahle hláška zazní minimálně jednou týdně. Něco ve smyslu: hlavně neříkej mámě, že nemiluješ golf. Protože já golf určitě hodně miluji.

Co je na něm tak přitažlivého?

Když pominu fyzickou stránku, tak to, že je to relativně zdravý sport, člověk při něm chodí, je na vzduchu, může ho hrát celá rodina, profík i dítě, můžou ho spolu hrát chlapi i ženský a různé generace. Když si půjdu zahrát tenis se stejně starým chlapem, nevyberu mu ani podání. Golf je zkrátka geniální hra.

Za rozhovor děkuje Alois Žatkuliak
Foto: Zdeněk Sluka