Jsou jména, která spolehlivě vzruší pravověrné sportovce. U tenistů je to třeba Wimbledon, fotbalistům zní magicky Maracaña a my golfisté se snadno zasníme při vyslovení jména Augusta. Zahrát si jednou v Augustě je touhou každého. A je to vzrušující, i když se ta Augusta nenachází v USA, nýbrž v Chile. Tak vznikla myšlenka napsat reportáž o třech zajímavých chilských hřištích s vyvrcholením v Augustě. Přesněji řečeno v Santa Augusta.

„Chile, to je dlouhý meč přiložený k páteři And."
José Ortega y Gasset

Španělský filozof a esejista José Ortega y Gasset popsal Chile jako dlouhý meč přiložený k páteři And. Když jsem v roce 2013 přiletěl do této země pracovat, nevěděl jsem o žádném takovém meči a chápal jsem jen málo. Teď, v posledním roce mého zdejšího pobytu, cítím naléhavě, jak ta dlouhá čepel chilského území táhnoucí se od písků a skal severu až k zeleným pralesům Patagonie, srostla s mým nitrem. Jak těžké bude přetnout tento svazek.
Snad proto jsem se rozhodl uskutečnit ještě v závěru mé „chilské životní etapy" reportážní cestu k tichomořskému pobřeží a poznat blíže tři hřiště, z nichž každé je svým způsobem osobité a unikátní.

Jak bych stručně Chile popsal? Mnoho Evropanů si myslí, že Latinská Amerika je víceméně homogenní oblast, plošně charakterizovaná stereotypem Mexičana spícího pod širákem, obrázkem Juana Valdeze z kolumbijské kávy a brazilskými tanečnicemi z karnevalu.
V izolovaných detailech to snad lze spatřit, ale daleko důležitější je skutečnost, že každá země Latinské Ameriky má velmi osobitou vlastní idiosynkrasii. Pochopit ji lze pouze tehdy, když máme vůli a schopnost chápat ty velké individuální odlišnosti. Ostatně – nám také nevyhovuje, když si nás cizinci pletou s Čečenskem nebo Ukrajinou.

Kdybych měl říci co nejstručněji, čím je svébytné Chile, asi bych došel k závěru, že je to zdánlivě nesourodé, a přitom uhrančivé soužití dvou velmi vzdálených pólů. Na jednom z nich se nachází divoká příroda, velehory se sněhem a ledovci, pouště, brutální demonstrace živlů v podobě zemětřesení a tsunami. Na opačném pólu najdete zemi organizovanou se stabilními institucemi, bez korupce a s pořádkem a čistotou, které často převyšují naše standardy.
Největším kapitálem Chile jsou však jeho lidé. Když se k nim chováte s úctou a srdečně, vracejí vám to se zdravým sebevědomím, avšak s mírou vstřícnosti, na jakou se snadno navykne a těžko odvyká. Snad proto tu v historii vystěhovalectví našlo domov tolik Chorvatů, Němců i Čechů. Stát se Chilanem není těžké. Horší je s Chile se loučit. Tato reportáž je počátkem mého loučení.

Papudo – zkouška toho, jak golf kdysi začínal
Rozhodl jsem se zahájit cestu v přímořském letovisku Papudo, ležícím 173 kilometrů severozápadně od hlavního města Santiaga na pacifickém pobřeží. S manželkou jsme sem přijeli v neděli 23. dubna. Ideální termín, protože právě začínal podzim, rekreanti zmizeli a počasí bylo dosud krásně slunečné, i když trochu chladnější. Najali jsme si přes booking.cl chatku na břehu moře, která se ukázala být skutečně na břehu moře a přesně tak hezká jako na fotkách. Začalo to dobře.

Papudo má dvě tváře. Můžete ho obdivovat i nenávidět. To podle toho, na kterou se díváte. Ta hezčí sestává ze starších dřevěných staveb na pobřeží a svazích nad ním. Mají rozličné barvy a nesou různé architektonické prvky, avšak společně vytvářejí dojem, který vnímavému člověku odkojenému četbou Vančury okamžitě připomene termín „rozmarné léto".
Útulné dřevěné hospůdky na pláži poskytují výhled na moře a kromě skvělých rybích specialit a korýšů nabízejí rovněž pohled na racky a zejména pelikány, kteří rozvážně krouží nad vlnami.
O něco dál po dlouhé pláži se však nachází řada velkostaveb – rekreačních bytů. Je to moderní a sterilní. Lze to ignorovat nebo přeceňovat v negativním smyslu. Záleží na vás. Ale když půjdete dostatečně daleko za moderní kondominia, dojdete až k divokým plážím, kde je opět svět v pořádku.

Ovšem já jsem fanatický golfista, a tak mým hlavním zájmem nebylo rozsoudit kulturní spor mezi Papudem historickým a predátorsky turistickým. Moje myšlenky putovaly už dopředu na hřiště, které tam existuje od roku 1932.
Samozřejmě jsem si před cestou přečetl všechny dostupné informace, a dokonce našel i nějaké video z dronu, přesto jsem si však neuměl představit, jak bude doopravdy vypadat golfové hřiště na poměrně strmých a suchých svazích nad mořem a s pískovými greeny. Věděl jsem z historie golfu, že kdysi bývaly greeny pískové, ale v dnešní době mi prostě nešlo do hlavy, jak to funguje doopravdy.

Příjezd na parkoviště v neděli odpoledne prozradil, že tam asi budeme sami. Ale hned v okamžiku, kdy jsem začal vybalovat z kufru náčiní, sjelo se najednou jako na povel asi deset aut. Hned vedle nás začal rozkládat vozík sympatický mladý muž. Pozdravili jsme a po chvíli soused neodolal a zeptal se na národnost.
Je nutno říci, že život v Chile značně usnadňuje dobrá znalost španělštiny. A tak jsme se hned zapovídali a Jorge prozradil, že pracuje v turistice a velmi rád nás uvede do klubu a vysvětlí nám místní rituály.
Starší paní částečně indiánského vzezření nám v recepci sdělila, abychom rychle vypadli na hřiště, protože v neděli odpoledne začíná pravidelná „partie" pro kedíky a místní obyvatele. Když jsem chtěl platit, mávla rukou a řekla, že na to je dost času.

A tak jsme vyběhli v doprovodu ochotného Jorgeho směrem k odpališti jedničky. Tam už se shromáždila větší parta „místňáků" k pravidelnému mači. Dívali se na „gringos" nejprve poněkud s despektem, který jsem se pokusil rozptýlit několika typicky chilskými vtipy. Zasmáli se, ale moji nervozitu to nesnížilo. Zvláště, když jsem spatřil, že jednička je třípar sice v délce jen 114 metrů, avšak jakoukoliv ránu prakticky znemožňují větve mohutných borovic sklánějící se před greenem.
Moje rána předvídatelně srazila borové šišky. Manželka zahrála za pochvalného mručení místních znalců na green. Ale nic z toho nebylo důležité, dokud nám Jorge nedal do ruky nástroj na zametání pískových greenů a neukázal, jak ten rituál probíhá.
Pro golfisty, kteří nemají zkušenosti s pískovými greeny, je naprosto jedno, jestli se na green dostanou první, nebo druhou ranou. U každého jamkoviště najdete nástroj připomínající dřevěné hrablo na sníh, vybavené na dolní hraně půlkruhovitou zástěrou z tenké gumy.
Vyndá se vlajka z jamky, pak se kolem jamky v písku zamete kruh na šířku hrabla. Poté se omarkují míčky a od každého se umete cesta k jamce. Má to v zásadě svoji logiku, ale když to člověk vidí poprvé, připadá mu to asi tak srozumitelné jako rituální tanec indiánského šamana.

Pokud jste nikdy nepatovali na pískovém greenu, mohu vám se zárukou říci, že to v prvních deseti až patnácti patech naprosto nedokážete. Kalibrace fyzikálních sil patu, která je za léta zakódovaná v mozku golfisty, prostě znemožní dostatečně silný úder. Takže nejprve krátký pat a pak dalších šest. Pak ještě jeden. Člověk si připadá jako naprostý nekňuba. Ale navzdory frustraci je nutno pokročit a hrát dvojku.
Zde jsem si poněkud oddechl. Tráva na odpališti i na ferveji byla dobrá, klasická bermuda. Mám rád povrchy z bermudy a dvojka v Papudo je pětipar hraný dolů, kde široká fervej s výhledem na moře golfistovi dodává kuráž k pořádnému drajvu. Navíc druhá rána vedla v dobrém úhlu ke greenu.
Skončil jsem raději strategicky druhou ranou 50 metrů před greenem, při neznalosti hřiště je to vhodné. Míček ležel skvěle na polštáři z bermudy, a tak jsem vzal 58° wedge a zahrál s chutí hodně vysoko. Šťastně jsem sledoval, jak se z výšky míček snáší přesně k jamce. Dopadl těsně vedle vlajky. Avšak hned poté se odrazil vysoko do vzduchu a zmizel v lese. Tak jsem zjistil, že vrstva písku na greenech je občas dost tenká...

Celá devítka měří z pánských mistrovských odpališť 2 613 metrů, přičemž nejdelší je dvojka, 510 metrů dlouhý pětipar. Ale vůbec nemá cenu dumat o tom, jestli je to hřiště krátké, nebo ne, protože klikaté a svažité ferveje spolu se vzrostlými stromy vytvářejí komplikace, daleko přesahující obtížnost prosté délky jamek.
Až do pětky jsme sloužili za evoluční příklady toho, jak těžko se lidské bytosti učí. Stále jsme hráli na pískových greenech příliš krátké paty. Na šestce, což je čtyřpar měřící 350 metrů, jsem toho už měl dost a napálil jsem míček patrem opravdu silně. A hele! Zastavil se centimetr před jamkou. První par.
Blok ve svalové paměti byl prolomen a pak už jsem na greenech až do konce dělal běžné dvojpaty. Ale nutno přiznat, že mi na výsledném skóre příliš nezáleželo. Hřiště je velmi malebné a v kontextu s prostředím a místními lidmi je to bizarně kouzelné místo. Člověku je až líto, že devítka tak rychle končí. Ale ve výstavbě je skoro dokončených dalších devět jamek. A do budoucna plánují přechod na travnaté greeny na celé osmnáctce.

Když se mi místní golfisté po dohrání v klubovně hrdě chlubili, že už brzy budou mít osmnáctku a hlavně, že už nebudou pískové greeny, souhlasně jsem přikyvoval, abych jim nezkazil radost. Uvnitř jsem však cítil, že to bude vlastně škoda. Ale, jak vidno, pokrok nelze zastavit a výlety do historie jsou čím dál tím složitější.
Vyprávěli mi také, že v jejich klubu vládne zvláštní dohoda. Od čtvrtka do neděle hrají přednostně členové klubu, kterým jakožto akcionářům vše patří. Jsou to majetnější lidé ze Santiga a Valparaísa, kteří v Papudo vlastní rekreační domy. Od nedělního poledne až do středy večer však mohou hrát kedíci a místní občané zdarma. Velmi zajímavá symbióza. Obvykle nemám v lásce sociální inženýrství, ale v té chvíli mne napadlo, že takhle nějak se vytváří sociální smír a soudržnost.

Během zajímavého rozhovoru se najednou klubovna otřásla a skoro jsme spadli s barových stoliček. Připomnělo nám to, že v těch dnech se nápadně zvýšila seismická aktivita a vědci předpovídali nějaké větší zemětřesení. Ale stejně s tím nic nejde dělat, a tak jsme se vrátili do chatky na břeh moře otevřít si lahvičku chilského carmenére a probrat silné zážitky z charismatického hřiště.

Golf s emblémem tučňáků
O 13 kilometrů jižněji leží další malebné letovisko na břehu moře – Cachagua. Mají tam stadion na rodeo, krásnou pláž a zejména tučňáky. Skoro všechny podniky a upomínkové předměty vyvedli ve znaku tučňáka. Golf není výjimkou. Těsně u pláže v Cachagua leží ostrůvek obydlený mořskými ptáky.
Žila tam početná kolonie tučňáků Humboldtových a magellanských. Ještě v roce 2013 jsem jich tam vídal tisíce. Pak už jen stovky a dnes bohužel už jenom desítky. Není mi známo, proč se kolonie tak zmenšila, každopádně však symbol tučňáka patří a dlouho ještě bude patřit k identitě letoviska Cachagua.

Na rozdíl od golfového hřiště Papudo, které je skoro neznámé, patří osmnáctka v Cachagua k místům, kde se konají prestižní turnaje, občas i za přítomnosti televize a dalších médií. Soudobou češtinou by se dalo říci, že Golf Cachagua je „trendy" stejně jako mít dům na tamním pobřeží.
Zatímco v Papudo od nás vybrali za jednoho hráče na devět jamek sumu odpovídající 370 českým korunám, pak v Cachagua si může člověk, který není členem, zahrát za 1 740 korun českých. Nám to připadalo dost, ale pak jsme si vzpomněli na ceny green fee u nás doma, což nás uklidnilo. (Znovu mi to připomnělo, jak jsou u nás vysoké ceny green fee v poměru k průměrným výdělkům.)

Už během chůze na odpaliště jedničky si člověk uvědomuje, že je v místech, kde se dbá na údržbu a pořádek. Šatny vskutku luxusní a před nimi na vzrostlém fíkovníku právě dozrávaly plody. Odpaliště jedničky poskytuje vzrušující pohled. Vpředu výzva zahýbající doleva nebezpečně okolo jezírka. Muži hrají 346, ženy 284 metrů. Ale není možné se soustředit jen na strategickou přípravu drajvu, protože napravo se otevírá fascinující pohled na pláže až k ostrovu tučňáků a Tichý oceán hlasitě naráží na břehy jen kousek od hranice ferveje.

Povrchy v Cachagua jsou z bermudy. Celková úroveň údržby je vysoká a míček vždy leží dobře. Ovšem greeny představují výzvu samy o sobě. Hřiště zakládali od 50. let minulého století. V roce 1984 dokončili první devítku. Až do roku 1987 se hrálo na pískové greeny stejné jako v Papudo. Od roku 2004 už je v provozu 18 jamek se sofistikovaným systémem zavlažování.
Ovšem kvůli půdním podmínkám a s ohledem na agresivní vliv těsné blízkosti vlnobití Pacifiku jsou greeny udržovány ve stavu, který bych snad nazval „houbičkovitý". Na první pohled vypadají skvěle zastřižené, ale ve skutečnosti se jedná o dosti tlustý polštář, jehož povrch má na míček fyzikální vliv v tom ohledu, že se v hlavě golfisty setkají dva nesourodé faktory. Na první pohled se greeny jeví jako poměrně rychlé, ve skutečnosti jsou značně pomalé. Člověk by řekl, že ten rozpor lze vyřešit už na dvojce. Mě to trápilo po celou osmnáctku...

Za „signature hole" v Cachagua považuji jamku číslo 4. Pro muže měří 341 a pro ženy 290 metrů. Drajv se hraje přes jezírko bohatě obydlené kachnami a pak další rána vzhůru směrem ke greenu, za kterým stojí staré dřevěné domy „otců zakladatelů" tohoto klubu.
Nevím, jestli je složitější dostat míček druhou ranou na green kvůli jeho vyvýšení a množství vzrostlých stromů okolo, nebo kvůli silně rozptylující kráse oněch starých dřevěných domů. Snažím se v životě hledat hodnoty přesahující materiální sféru. Ale při pohledu na ony charismatické dřevěné stavby tyčící se mezi stromy nad greenem čtyřky mne napadlo, že má-li nějaký smysl být bohatý, tak potom proto, aby člověk mohl žít v tomto domě a na tomto místě.

Celá první devítka Cachagua Golf je složena ze zajímavých a dobře projektovaných jamek. Devátá jamka nabízí úchvatný pohled dolů na moře, pláže, ptačí ostrov a protější svah této lokality. Green umístěný před vkusnou dřevěnou klubovnou dává najevo, že původní projekt devítky uskutečnili s velkou láskou a péčí.
Tak jako u některých našich hřišť, kde dodatečně dostavěli dalších devět jamek, však druhá devítka zůstává pozadu v logice designu. Je vidět, že půdy nebylo nazbyt, a je nutné stoupat prudce nahoru a dolů, nechybí slepé horizonty a nebezpečně svažité ferveje.
Milovníky fauny určitě zaujme na druhé devítce u výše položených jamek kolonie osmáků degu, oblíbených domácích mazlíčků, kteří mají právě v Chile a v Peru svou vlast.

Celkově člověk po dohrání pociťuje, jaké privilegium mu osud poskytl. Po celou dobu je cítit těsné sousedství Tichého oceánu a v závěrečných jamkách se západ slunce zamlžuje vodní tříští a v uších člověku ještě dlouho zní zvuk vln a křik vodních ptáků. A vůně trávy a moře. Cestou z Cachagua si golfista s uspokojením a bez ohledu na skóre uvědomuje, jak fyzicky a herně náročné a jak osobitě krásné je to hřiště.

Evakuace
Večer jsem na terase u mořské chaty v duchu probíral zážitky z hřiště. Manželka hodila na pánev steaky a zvuk a vůně přípravy dobré večeře se mísily s vůní a zvuky „Ticháče" těsně pod námi. Najednou mi však židle začala tančit a pak se roztančila terasa i celá chata. Po téměř čtyřech letech života v Chile jsme věděli, že tohle zemětřesení patří k těm serióznějším.
Zatím největší jsme zažili v roce 2014, kdy v Santiagu dosáhlo intenzity 7,4 na Richterově stupnici. Ihned jsme vyběhli před chatu a čekali, až se země uklidní. Pak jsme se chtěli vrátit k večeři, ale to už v mém telefonu zacinkal vzkaz Whatsapp od majitele oné chaty. Okamžitá evakuace před tsunami. Útěk vzhůru po Avenida Circunvalación.

Spisovateli by se chtělo rozepsat se o intenzivním existenciálním rozměru takové chvíle, kdy má člověk jen minutu na to, aby se rozhodl, co zachrání. Bylo by možné psát o zkoušce hodnotového systému každého jedince, kterou taková volba představuje. Ale, upřímně řečeno, po několika letech života v Chile, seizmicky nejaktivnější zemi světa, už převládá spíše vědomá disciplína a rutina.
Sbalili jsme bleskově do batohu teplé bundy, dvě láhve vody, trochu jídla a fotoaparát. Do kapsy vzali peníze, zamkli chatu a vyrazili autem co nejrychleji vzhůru po indikované Avenida Circunvalación. Na kopci jsme zastavili na vyhlídce, která poskytovala pohled na zátoku Papudo. Smrákalo se a nebe nedávno zcela vymeteně modré najednou získalo zlověstně narudlý nádech.
Pod námi u silnice byl rozestavěný dům a v jeho útrobách byla slyšet televize. Po chvíli vyšel hlídač nebo zedník a ochotně nás informoval, že zemětřesení bylo kousíček od nás a mělo intenzitu 6,9. „Ale ze Spojených států říkají, že to prý bylo 7,1, tak nevím," dodal zkušeným tónem obyvatele státu s největšími zemětřeseními na světě.

Po 20 minutách byla evakuace odvolána a my jsme se mohli vrátit zpět. S úlevou jsem pohladil golfové hole, které jsem tam sobecky ponechal na pospas živlům ve prospěch záchrany života. Do rána jsme se však moc nevyspali, protože chatou otřáslo celkem 139 replik, tedy menších zemětřesení následujících po nějakém velkém. Pohybovala se v rozmezí od 3 do 4,8.
Ale už jsme poručili naše životy osudu a zavrtali se pod pokrývky, abychom se alespoň trochu zahřáli v chladné přímořské noci počínajícího podzimu. Bylo třeba načerpat síly, další den nás čekala Augusta.

Konečně v Augustě
Hřiště Santa Augusta vzniklo v roce 1996 v přímořské lokalitě Quintay. Původně velrybářská základna, později rybářská vesnice se v posledních letech řadí ke stále populárnějším místům rekreace pro obyvatele Valparaísa a Santiaga. Hřiště Santa Augusta leží 135 kilometrů od Santiaga a je obklopeno několika kondominii, která naštěstí zachovala vcelku tradiční a vkusný architektonický styl, podobný obdobným zařízením v Portugalsku.
Když jsme se u vrátnice kondominia ptali na cestu k recepci klubu, vrátný nás informoval, že právě řádí další zemětřesení. Jenomže jsme byli dostatečně vysoko nad mořem a na otevřeném prostoru, tudíž jsem jen poděkoval a nastartoval auto. Léta života nad stykovou oblastí zemských desek člověka nejen vybaví znalostmi, jak se chovat, ale také slušnou dávkou letargie.

Byl jsem nesmírně zvědav, jaká vlastně tato Augusta je. První šok jsem zažil už na recepci, kde blazeovaná paní neurčitého věku požádala o green fee ve výši 15 000 chilských pesos za každého. Je to ekvivalent českých 553 korun. Ihned se ve mně srazily dva pocity. Jeden napovídal, že tak levné hřiště musí být hnus. Ten druhý říkal, že to je kšeft století.
Zjevně jsme byli zatím jediní zákazníci. Ale během příprav dorazily tři automobily. Vystoupili z nich tři starší pánové, kteří sdíleli shodné charakteristiky vnější upravenosti a fyzické zdatnosti. Jak bývá v Chile zvykem, hned jsme se dali do řeči. Byli to vysloužilí důstojníci chilského vojenského námořnictva. Jejich soud o hřišti Santa Augusta byl jednoznačný – nejlepší poměr mezi cenou a zážitkem v Chile. A možná i leckde jinde.

Zdvořilí mariňáci nám nabídli, že půjdou za námi a budou nás orientovat, kdybychom se ztratili na velkém hřišti rozkládajícím se na 57 hektarech. S díky jsem odpověděl: „Jasně, admirálové!"
Nevím, jak to máte vy, ale mne se vždycky před první ranou na dosud neznámém golfovém hřišti zmocní infantilní euforie. Ta se ještě umocnila, když se mi povedlo dobře odehrát z odpaliště vysoko nad fervejí. Jakmile jsme sešplhali dolů, konstatovali jsme, že povrchy jsou (jako u předešlých dvou hřišť) z bermudy.
Jenže v Santa Augusta je třeba řešit jeden technický faktor. V okolí žije zřejmě enormní množství králíků a skoro pokaždé míček leží tak, že dobrý kontakt je znemožněn množstvím bobků. Takže jsme si improvizovaně stanovili králičí pravidlo. Namísto odstraňování stovky bobků přemístit míček na nejbližší místo bez nich.

Hřiště je především velmi klidné a prvních devět jamek se zcela začleňuje do kontextu borových lesů a eukalyptů. Design je zdařilý a délky úctyhodné. Celkem měří 6 200 metrů pro muže a 5 179 metrů pro ženy. Architektonicky se nejedná v žádném případě o kopírování americké Augusty. Jedinou zjevnou podobností jsou borovice okolo fervejí.

První devítka v nás vyvolala dojem golfově-přírodní euforie. Ale byli jsme napjatí, protože paní v recepci nám před hrou sdělila, že druhá devítka je velmi odlišná. Co může znamenat, když je něco odlišné od něčeho hezkého?
Ovšem desátá jamka nenaznačovala žádný dramatický obrat. Vcelku přátelský dogleg doleva, pokud ovšem člověk dokáže přehrát nebo obehrát statnou borovici. Také následující třípar nebyl nijak odlišný od dobré kvality první devítky. Jeho velké převýšení směrem dolů však prozrazovalo, že sestupujeme k moři.
Dvanáctka, par 4 o délce 383 metrů, kromě prověrky pro fervejová dřeva rovněž představuje zjevnou cestu k jamkám finálním okolo mořské zátoky. Třináctka nabídne naprosto dech beroucí pohled na zátoku. Je to jamka sledující břeh moře, kde golfista „srdcař" vůbec nemyslí na skóre ani na strategii. Široká fervej vyzývá k životnímu drajvu, který je jakoby usměrňován stromkem uprostřed pětisetmetrové jamky.

Člověk prostě neví, na co se má dříve dívat. Jestli na bizarní stavby bývalé velrybářské základny Quintay nebo na srázy a dramatické skály vroubící mořskou zátoku či na krásnou fervej a green vepředu. Nicméně o greenech v Santa Augusta platí to samé, co jsem napsal o greenech v Cachagua. Na pohled ostříhané, avšak jejich charakter je houbovitý a jsou pomalejší, než se zdá. Zjevně je tento způsob zakládání a údržby greenů vhodný z hlediska suchého klimatu a invaze slaného vzduchu z moře.
Myslím, že golf si na druhé devítce v Santa Augusta užiju až při další zastávce, pokud mi ji osud dopřeje. Během první návštěvy jsem byl tolik zaujat, že jsem hrál spíše jako doprovodný program vedle kochání se výhledy na moře a fotografování.

Závěrečné jamky se vzdalují od moře a mezi borovicemi se přibližují zpět ke klubovně. Opět dobrý design a zajímavé výzvy. O poslední jamce jsem věděl jen to, že se jedná o pětipar v délce 498 metrů pro muže a 453 metrů pro ženy. Náročná výzva pro nohy unavené různými výstupy a sestupy.
Drajv se moc nepovedl, podobně to dopadlo s druhou ranou. Zůstalo mi 193 metrů na green. Ale i té ráně trošku chybělo, a proto jsem míček v letu postrkoval očima. Dopadl těsně před greenem a ozval se divný zvuk nárazu do plastu. Když jsem přišel blíže, viděl jsem, že jamkoviště zepředu chrání jezírko, které je však zcela bez vody. Zůstal jen ošklivý plast. To vypovídá o dlouhodobém problému údržby hřišť v této oblasti a na většině chilského území. Vody se nedostává a je velmi drahá. Proto vodní plochy často představují „Achillovu patu" chilských hřišť.

Nicméně celkový dojem mohu shrnout následovně – kromě borovic a herní náročnosti nemá nic společného s Augustou, kterou známe z Masters. Santa Augusta má však vlastní identitu, která ji opravňuje k tomu, aby byla svátkem pro každého golfistu. A když k tomu připočteme green fee v ekvivalentu 553 českých korun, pak by se nad poměrem zážitek/hodnota měli zamyslet všichni, kdo stanovují ceny green fee na našich hřištích.

Závěr
Mohu všechna tři popsaná hřiště doporučit všem českým golfistům, kteří rádi jezdí do zahraničí poznávat nová hřiště? Odpověď je jednoduchá. Určitě ne všem. Návštěvu doporučuji pouze těm, kteří jsou vnímaví a více než perfekcionismus a „glamour" lokality dokáží vnímat autentickou krásu a osobitost. Tato hřiště nejsou pro ty, kdo se chtějí chlubit jejich návštěvou v hipsterských lokálech a na snobských party. Ale opravdu nadšené golfisty a milovníky přírody určitě uspokojí.

Převzato z časopisu Golf 11/2018
Text a foto: Ondřej Kašina

UŽITEČNÉ INFORMACE
PAPUDO GC
Adresa: Papudo GC, Miraflores s/n, Papudo, Valparaíso, Chile
Tel.: +56 (33) 791 273
Web: www.clubgolfpapudo.cl
Email: contacto@ clubgolfpapudo.cl, clubgolfpapudo@gmail.com
Počet jamek: 18 | Par: 68
Délka (yardy): 4 991 (bílá) | 4 709 (žlutá) | 4 375 (červená)

CACHAGUA GOLF
Adresa: Cachagua Golf, Camino Club de Golf 2021, Cachagua, Zapallar, Valparaíso, Chile
Tel.: +56 (33) 771 001, +56 (33) 771 595
Web: www.clubdegolfcachagua.cl
Email: swylie@clubdegolfcachagua.cl
Počet jamek: 18 | Par: 72
Délka (yardy): 6 355 (žlutá) | 6 159 (modrá) | 5 397 (červená)
Green fee: 70 USD (16. 3.–14. 12.) | 100 USD (15. 12.–15. 3.)

SANTA AUGUSTA QUINTAY
Adresa: Santa Augusta De Quintay Golf Club, l Rosal 5138 Huechuraba, Fundo Santa Augusta s/n, Quintay, Valparaíso, Chile
Tel.: +56 (32) 236 2002
Web: www.golfsanta-augusta.cl/wordpress
Email: augusta@tie.cl
Počet jamek: 18 | Par: 72
Délka (yardy): 6 779 (žlutá) | 6 307 (modrá) | 5 663 (červená)
Green fee: 25 USD